Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S. W., t. č. Věznice Horní Slavkov, [PSČ obec], zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 6 To 40/2014, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
[1.] Petitem ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2014, se stěžovatel výslovně domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 6 To 40/2014, a právě Městský soud v Praze také označuje i jako jediného účastníka řízení. V bodu 13. jejího odůvodnění nicméně uvádí, že "při vědomí dlouhodobě vyjadřované snahy Ústavního soudu o minimalizaci zásahů do rozhodování obecných soudů stěžovatel směřuje tuto stížnost pouze proti rozhodnutí účastníka řízení, ačkoliv si je vědom skutečnosti, že podstatná část vznesených námitek dopadá i na rozhodnutí soudu prvního stupně a na rozhodnutí Nejvyššího soudu."
[2.] Ústavní soud je zásadně vázán petitem a nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti. Protože se však snaží vyvarovat přílišného formalismu, vychází ve své rozhodovací činnosti (viz např. nález III. ÚS 3749/13 ze dne 29. 4. 2014) a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [viz zejm. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00 (publikován v Přehledu rozsudků ESLP, roč. 2004, č. 3)] ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Pokud tedy je z odůvodnění ústavní stížnosti patrný i nesouhlas s posledním rozhodnutím obecného soudu (kupř. jej v odůvodnění ústavní stížnosti výslovně zmíní, byť jej posléze v petitu neuvede), Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
[3.] V nyní projednávaném případě však ani z obsahu odůvodnění podané ústavní stížnosti není patrno, že stěžovatel skutečně navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Jak totiž plyne z ústavní stížnosti, petitem je navrženo zrušení toliko usnesení odvolacího soudu, pouze odvolací soud je označen jako účastník řízení [podle § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jsou účastníky řízení stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje - a contrario Nejvyšší soud nebyl označen jako účastník řízení, neboť jeho rozhodnutí napadeno nebylo], a v citovaném bodu 13 odůvodnění návrhu je výslovně uvedeno, že stěžovatel "směřuje tuto stížnost pouze proti rozhodnutí účastníka řízení, ačkoliv si je vědom skutečnosti, že podstatná část vznesených námitek dopadá i na rozhodnutí soudu prvního stupně a na rozhodnutí Nejvyššího soudu."
[4.] S ohledem na shora uvedené Ústavní soud vyzval stěžovatele přípisem, doručeným zástupci stěžovatele dne 24. 10. 2014, k upřesnění petitu ústavní stížnosti tak, aby bylo zjevné, zda má Ústavní soud ústavní stížnosti rozumět, že žádá zrušení jen citovaného usnesení Městského soudu v Praze, anebo zda napadá i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 3 T 98/2013-193, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 4 Tdo 706/2014. K odstranění této vady, spočívající v nejednoznačnosti petitu, stanovil lhůtu 10 dnů od doručení této výzvy. Stěžovatel byl současně poučen o tom, že nebude-li ve stanovené lhůtě návrh upřesněn, bude Ústavní soud v dalším řízení vycházet z toho, že je požadováno zrušení pouze citovaného usnesení městského soudu.
[5.] Protože na tuto výzvu stěžovatel k dnešnímu dni nijak nezareagoval, ačkoliv stanovená lhůta uběhla již dne 3. 11. 2014, vycházel Ústavní soud z toho, že stěžovatel požaduje skutečně pouze zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 6 To 40/2014.
[6.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde však o návrh nepřípustný.
[7.] Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, oprávněna podat ústavní stížnost. Podle ustanovení odst. 3 téhož ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
[8.] Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že "z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
[9.] V nyní projednávaném případě proto stěžovatel mohl podat (a ostatně i skutečně podal) dovolání k Nejvyššímu soudu, o čemž byl i řádně poučen městským soudem. Právě rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání tak je třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelových práv. Toto rozhodnutí však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a petit nerozšířil ani v reakci na citovanou výzvu Ústavního soudu.
[10.] Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, pročež v případech, kdy rozhodnutí o posledním dostupném opravném prostředku napadeno není, Ústavní soud považuje návrh za nepřípustný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/06, Sb. n. u., sv. 6, str. 563, anebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1102/11 ze dne 24. 11. 2011). Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí (toliko) odvolacího soudu by totiž vedlo k tomu, že by jím zůstalo nedotčeno rozhodnutí soudu dovolacího, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
[11.] Jakkoliv Ústavní soud nepochybuje, že stěžovateli samotnému nelze vytýkat neznalost procesních podmínek, jejichž naplnění je nezbytným předpokladem možnosti Ústavního soudu přezkoumat opodstatněnost popřípadě důvodnost námitek v ústavní stížnosti předložených, je třeba vycházet z toho, že právě pro potřebu kvalifikovaně formulovaného stížnostního žádání, spojenou s požadavkem jeho řádného odůvodnění, zakotvuje zákon o Ústavním soudu povinnost právního zastoupení stěžovatelů advokátem od samého počátku řízení před Ústavním soudem. V posuzované věci je však zřejmé, že stěžovatelův advokát (v tomto směru nekvalifikovaně) sepsanou ústavní stížnost ani dodatečně nenapravil, a to přesto, že mu Ústavní soud ještě v průběhu řízení vytvořil k tomu zřejmou a výslovně formulovanou příležitost.
[12.] Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku přípustnosti (vycházející ze zásady subsidiarity) ústavní stížnosti v materiálním slova smyslu, jelikož nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád poskytuje k ochraně jeho práv.
[13.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2014
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj