Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2010 v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008 č. j. 4 Cad 50/2007-76 a výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009 č. j. 4 Ads 173/2008-144, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 1. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008 č. j. 4 Cad 50/2007-76 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou napadl rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16. 4. 2007 č. j. 2006/80376-442, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Jihlavě ze dne 27. 9. 2006 č. j. JIB-475/2006-0, jímž správní orgán vyřadil stěžovatele z evidence uchazečů o zaměstnání. O opravném prostředku stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2009 č. j. 4 Ads 173/2008-144 tak, že kasační stížnost stěžovatele podle ust. § 110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodnou zamítl.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Je pouze oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí, resp. zda nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že zejména napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a vypořádalo se se všemi výhradami stěžovatelem předestřenými (které jsou zcela totožné jako v jím podané ústavní stížnosti), když ústavně konformním způsobem interpretuje a aplikuje příslušná ustanovení zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a to v procesním rámci stanoveném soudním řádem správním. Ústavní soud nevidí důvod ani prostor pro stěžovatelem navrhovaný kasační zásah v situaci, kdy stěžovatel ve svém podání opakuje to, na co kvalifikovaně a ústavně konformně odpověděl obecný soud. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
Jiří Nykodým předseda senátu