Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Z. Š., proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 167/2022-23 ze dne 23. 8. 2022, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním ze dne 31. 10. 2022, jež Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu.
Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatelka vede desítky různých soudních řízení (jen za posledních šest let podala více než 100 ústavních stížností) a jsou jí proto nepochybně známy podmínky, za kterých se lze obracet nejen na Ústavní soud, ale i na jiné soudy, jelikož o nich byla opakovaně poučována. Z jiných řízení, ať již vedených před Ústavním soudem nebo soudy obecnými, zřetelně plyne, že si stěžovatelka dokáže zajistit potřebné právní zastoupení sama, aniž by se musela domáhat pomoci České advokátní komory. Z celé řady ústavních stížností (z poslední doby viz např. věc sp. zn. III. ÚS 2755/22) se podává, že stěžovatelka nežádá o poskytnutí bezplatné právní služby, pročež je zřejmé, že se nenachází v tak tíživé sociální situaci, která by jí znemožňovala obstarání odpovídající právní pomoci, a v důsledku toho i práva na přístup k soudu. Potvrzením této skutečnosti je ostatně i skutečnost, že stěžovatelka k výzvám soudů zpravidla včas a řádně hradí soudní poplatek a že si jindy sama dokáže opatřit advokátní zastoupení pro podání nejen četných ústavních stížností.
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech opakovaného podávání obdobně vadných podání již není nutnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem (či dalších vadách) dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
Výše uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní podanou ústavní stížnost. Stěžovatelka v ní, podobně jako v dalších svých návrzích, žádá o poskytnutí lhůty k odstranění vad s tím, že v mezidobí podala u České advokátní komory žádost o určení advokáta, jenž by jí příslušnou právní službu poskytl. Ústavnímu soudu je z vlastní činnosti známo, že jednání stěžovatelky (nejen před Ústavním soudem) má sudičský a cyklický charakter, pročež stěžovatelka také není u České advokátní komory se svými žádostmi opakovaně úspěšná (srov. body 6 a 7 usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2898/22 ze dne 2. 11. 2022 či body 4 až 6 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2217/22 ze dne 1. 9. 2022). Ústavní soud má proto za to, že neustálé zachovávání dosavadního postupu, spočívajícího ve vydávání výzev k odstranění vad podání, není namístě, pouze by stěžovatelku podpořilo v jejím obstrukčním přístupu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost bez dalšího za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2022
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj