Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Nikolou Janákovou, advokátkou, sídlem [adresa] Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, č. j. 22 Cdo 1442/2025-518, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a společnosti ČEZ, a. s. jako vedlejší účastníce řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Žalobou vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 4 se stěžovatel v souladu s § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (dále jen "vodní zákon") domáhal na společnosti ČEZ, a. s. (vedlejší účastnice) zaplacení částky 46 470 880 Kč s příslušenstvím jakožto jednorázové náhrady za strpění vodního díla na svém pozemku (odkaliště Vysočany).
2. Obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2024, č. j. 30 C 198/2019-415 žalobu zamítl (výrok I), neboť dospěl k závěru, že žalobce není omezen ve výkonu vlastnického práva zákonným věcným břemenem, a pokud se na jeho pozemcích nacházejí pozůstatky vodního díla, mohl uplatnit jiné nároky, a nikoliv nárok vyplývající z § 59a vodního zákona. Výroky II - IV rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 23 Co 412/2024-475, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II - IV). Odvolací soud dospěl k závěru, že stavba vodního díla - odkaliště, byla k rozhodnému datu, tj. k 1. 1. 2014, v rámci správních rozhodnutí zrušena a z části též fyzicky odstraněna. Podle městského soudu tak nemohlo dojít ke vzniku zákonného věcného břemene, v důsledku čehož by stěžovateli vzniklo právo na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2025, č. j. 22 Cdo 1442/2025-518 ve věci podané dovolání odmítl. Po zhodnocení stěžovatelem předložených otázek dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Současně neshledal stěžovatelem namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil závěr obecných soudů, že se na jeho pozemcích nenachází vodní dílo, a tudíž nelze požadovat náhradu podle § 59a vodního zákona. Pokud vedlejší účastnice v roce 2015 správním orgánům sdělila, že usilovně pracuje na likvidaci díla, lze z toho dovodit, že takové dílo existovalo v roce 2014. Stejně tak, jestliže fotografie v notářském zápisu z roku 2015 i pozdější z roku 2018 dokládají existenci díla, lze předpokládat, že toto muselo existovat i v roce 2014. Hodnocení obecných soudů je podle stěžovatele v rozporu s pravidly logického myšlení. Na pozemcích stěžovatele se přitom nachází kanalizace, která je sama o sobě vodním dílem. Plavení popelovin do odkaliště bylo sice ukončeno, nicméně žádná voda ani popeloviny z odkaliště nikam nezmizely, nacházejí se stále na místě, do kterého byly uloženy a počítá se s tím, že tam i zůstanou. Systém hrází existuje a doposud zadržuje vodu, byť ne zcela úspěšně. Pokud stavba zadržuje vodu, stále plní účel, k němuž byla postavena. Samotné její administrativní zrušení a přijetí plánu likvidace nemůže vést k zániku stavby, která je i nadále vodním dílem. Stěžovatel je toho názoru, že měl právo očekávat, že dovolací soud posoudí věc stejně jako jiné obdobné případy, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Rozdílné rozhodování soudů ve skutkově shodných věcech je porušením zákazu diskriminace. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by stavba odkaliště již nebyla stavbou, která i v současnosti slouží ke vzdouvání a zadržování vody. Odkaliště stále plní svoji funkci, tj. slouží k uskladnění kalu, a to nejen nyní, ale i v budoucnu. Materiály by neměly být odstraňovány, ale zakonzervovány. S ohledem na to, že odkaliště Vysočany stále zadržuje vodu naplavenou do odkaliště, je rozhodnutí dovolacího soudu podle stěžovatele překvapivé. Stěžovatel souhlasí s tím, že se na jeho pozemcích nachází jen část vodního díla, to však nemění nic na důvodnosti jeho práva na náhradu za omezení vlastnického práva.
6. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje ustáleným závěrům soudní praxe, zda naopak není výrazem interpretační svévole (libovůle), které chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Jádro ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v posouzení toho, jak se obecné soudy vypořádaly s námitkou existence vodního díla na pozemcích stěžovatele. Zodpovězení této otázky je klíčové pro posouzení vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona. S ohledem na obsah tohoto ustanovení se obecné soudy musely zabývat především tím, zda na pozemcích stěžovatele došlo ke zbudování vodního díla před 1. 1. 2002 a zda toto dílo k 1. 1. 2014 stále existovalo.
9. Z odůvodnění obecných soudů vyplývá, že na pozemcích stěžovatele vodní dílo před 1. 1. 2002 sice existovalo, nikoliv však ke dni 1. 1. 2014. Podle zjištění soudů byl jeho provoz ukončen v listopadu 1999 a v březnu 2000 bylo odkaliště jako vodohospodářské dílo zrušeno rozhodnutím příslušného vodoprávního úřadu. Pokud stěžovatel namítá, že je vodní dílo fakticky stále zachováno a že stále plní svoji funkci, lze jej odkázat na argumentaci odvolacího soudu. Ten připustil, že žalovaná neprovedla důsledně a včas odstranění všech původních stavebních součástí vodního díla, ale to bez dalšího neznamená, že byl zachován jeho původní vodohospodářský účel.
10. Soudy se zabývaly faktickým stavem stěžovatelem tvrzeného vodního díla, přičemž dospěly k závěru, že se ve své podstatě jedná toliko o jeho torzo. Na pozemcích stěžovatele se tak nachází zbytek podpor struskovodu (dle notářského zápisu byl struskovod odstraněn), suť, nezakryté skruže, kontrolní vrt průsakové vody, výkopy, mokřady, odvodňovací prvky a další. V souvislosti s uvedeným obecné soudy poukázaly též na přístup stěžovatele, který neumožnil vedlejší účastnici vstup na předmětné pozemky za účelem provedení úplné likvidace zbytků zařízení.
11. Usuzuje-li na existenci vodního díla v roce 2014 ze sdělení vedlejší účastnice z roku 2015 (podle něhož usilovně pracuje na jeho likvidaci), nelze z tohoto sdělení dospět k závěru, že by v té době vodní dílo naplňující definiční znaky § 55 odst. 1 vodního zákona skutečně existovalo. Pouhá přítomnost zbytků původní stavby nebo probíhající faktická likvidace (v tomto případě odkaliště) neznamená, že objekt stále plní svou funkci a právně existuje jako funkční vodní dílo.
12. Pokud stěžovatel odkazuje na související judikaturu obecných soudů, je nutno uvést, že tato postrádá věcnou souvislost s projednávanou věcí. Právní závěry týkající se procesních postupů či provozu funkčních vodních děl (rybník, jez) nelze mechanicky aplikovat na jedinečnou situaci zániku původní vodní stavby - odkaliště. V projednávané věci byl posuzován právní charakter pozůstatků odkaliště poté, co byl jeho provoz legálně ukončen a měla být zahájena rekultivace areálu podle projektu - PROJEKT LOUNY ENGINEERING, s. r. o.
13. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje stejné námitky, které již uplatnil v odvolání a dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
14. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti, jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
15. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu