Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. T. P., insolvenčního správce dlužníka - Pražské stavební bytové družstvo se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 26 Cdo 1737/2014-204, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, č. j. 15 Co 375/2011-184, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2011, č. j. 18 C 143/2009-96, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Dne 16. 9. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel - insolvenční správce dlužníka, tedy Pražského stavebního bytového družstva (dále jen "dlužník" nebo "družstvo"), se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva (svobody), garantovaná zejména čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadená rozhodnutí vyšla z řízení, v němž nebylo vyhověno žalobnímu žádání stěžovatele na vyklizení bytu žalovanými. Ti uzavřeli s družstvem smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu z družstevního majetku. Na žalované mělo být podle této smlouvy převedeno vlastnictví bytu do 12 měsíců od okamžiku, kdy budou upraveny právní vztahy k zastavěnému pozemku s tím, že žalovaní zaplatili družstvu plnou budoucí kupní cenu ve výši 590.128 Kč a - byť k uzavření smlouvy o převodu bytu nikdy nedošlo - předmětný byt užívali jako vlastníci. Soudy na celou věc nahlížely tak [srov. k tomu též nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563); všechna rozhodnutí jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/], že žalovaní po zaplacení budoucí kupní ceny legitimně očekávali, že družstvo svůj závazek splní. K uzavření smlouvy nedošlo jen z důvodů na straně družstva a argumentuje-li insolvenční správce tím, že žalovaní byt užívají bez právního důvodu, pak takový důvod k vyklizení soudy posoudily v naznačeném kontextu jako rozporný s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel s takovým hodnocením celé věci nesouhlasí, neboť žalovaní již během řízení o vyklizení bytu podle jeho názoru nemohli mít shora zmíněné legitimní očekávání, jelikož v mezidobí byla zamítnuta jejich žaloba na nahrazení projevu vůle, tedy žaloba o uzavření smlouvy o převodu nemovitosti.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V prvé řadě musí Ústavní soud konstatovat, že posuzovaná ústavní stížnost - ač stěžovatel deklaruje odlišnost od svých předchozích stížnostních žádání - představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se (s ohledem na svoje vymezení plynoucího zejména z čl. 83 Ústavy České republiky) omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
6. V tomto rozhodném rámci - tak jak to ostatně uvedl při přezkumu obdobných ústavních stížností stejného stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2514/13 ze dne 3. 10. 2013) - Ústavní soud připomíná, že zásada souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy ve smyslu na věc dopadajícího ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527); soudce nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010, N 158/58 SbNU 345). Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší v kontextu cit. zákonné úpravy zásadně obecným soudům. Ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky libovůle. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08).
7. V nyní projednávaném případě se obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu věcí důkladně zabývaly, vystihly její podstatu a posoudily ji tak, že proti dosaženému výsledku, založenému na převážení ochrany legitimního očekávání prostřednictvím institutu dobrých mravů nad ochranou vlastnického práva, nelze vznést dostatečně silné námitky. Ostatně nemohou být přehlédnuta ani jiná rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných stěžovatelových věcech (srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 3942/12 ze dne 14. 3. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2569/12 ze dne 13. 12. 2012, nález sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011, N 91/61 SbNU 415), neboť není důvod se od právních názorů v nich vyjádřených relevantně odchýlit.
8. V této souvislosti Ústavní soud zejména poznamenává - s ohledem na konkrétní námitku stěžovatele upínající se k jím tvrzené odlišnosti právě projednávané věci od předchozích případů projednávaných Ústavním soudem - že o zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014, č. j. 95 Co 35/2013-116, jenž nabyl právní moci dne 26. 6. 2014. Naopak v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu je datováno dnem 25. 6. 2014. I z ryze formálního hlediska tedy není správná stěžovatelova teze, že již v průběhu řízení o žalobě na vyklizení bylo zřejmé, že žalovaným nesvědčí legitimní očekávání, a to z důvodu marného uplynutí doby k možnosti domáhat se nahrazení projevu vůle. Teprve během řízení o nahrazení projevu vůle totiž bylo postaveno najisto, zda bylo družstvo k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti řádně vyzváno či nikoliv, respektive zda - v případě, že bylo řádně vyzváno - nenastalo promlčení uplatnění nároku na určení obsahu smlouvy soudem [zde by přitom vůči námitce promlčení opět eventuálně připadala v úvahu možná aplikace korektivu dobrých mravů soudem (srov. k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 262/10, N 198/58 SbNU 749)]. Důvody, pro které byla žaloba "pro tentokrát" zamítnuta, jsou tedy z odůvodnění napadených rozhodnutí ve všech ohledech náležitě seznatelné.
9. Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu