Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SILMET Plus, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2020 č. j. 8 Afs 77/2020-30, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, Celní úřad pro Olomoucký kraj rozhodnutím ze dne 13. 5. 2019 uložil žalobkyni pokutu ve výši 5 000 Kč a trest propadnutí celkem 5 litrů neznačeného lihu, neboť jako konečný prodejce lihu nakoupila v rozporu s právními předpisy o povinném značení lihu 10 kusů produktu Tuzemák 37,5 % (balení po 0,5 litru) a na své čerpací stanici s tímto neznačeným lihem nakládala. Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 27. 6. 2019 změnilo označení "příkaz" uvedené na straně 1 rozhodnutí na "rozhodnutí" a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel zamítl, Nejvyšší správní soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl i její kasační stížnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěru správních soudů, že nelze v posuzovaném případě aplikovat institut upuštění od uloženého trestu. Má za to, že uložení trestu je v rozporu se zásadou subsidiarity správně-trestní represe. Stěžovatelka uvádí, že v posuzovaném případě byly naplněny všechny čtyři podmínky pro upuštění od uloženého trestu. K závažnosti přestupku namítá, že je velmi nízká, neboť nevznikla žádná škoda a předmětné lihoviny byly přítomny na čerpací stanici pouze v zanedbatelném množství. Ohledně osoby pachatele stěžovatelka konstatuje, že se jedná o její první provinění.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, resp. správních orgánů, kterou vedla již v předchozím řízení. Ostatně již Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka v kasační stížnosti pouze opakuje svou žalobní argumentaci, aniž by jakkoli reagovala na závěry krajského soudu; obdobně je tomu i v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto uzavírá, že se stěžovatelčinými argumenty se již správní soudy i správní orgány podrobně vypořádaly, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. Na ústavní rovině Ústavní soud žádná pochybení neshledal; stěžovatelka ostatně ani žádné ústavněprávní argumenty neuvádí.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu