Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. T., zastoupené JUDr. Oldřichem Ševčíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. 4. 2017, č. j. 1 T 23/2017-57, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. 7. 2017, č. j. 14 To 187/2017-84, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že - kromě některých výhrad k vedení řízení (oslovování advokáta stěžovatelky soudcem "velmi popudlivým hlasem" slovy "pane obhájče" namísto gramaticky správného "pane obhájce") - se koncentruje na jedinou námitku, spočívající v neprovedení výslechu nejdůležitějšího svědka D. P. (tehdejšího druha stěžovatelky), který stěžovatelka navrhovala. Tím mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto žádá, aby byla napadená rozhodnutí zrušena s tím, že Okresní soud ve Svitavách bude zavázán tohoto svědka vyslechnout.
2. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení totiž dává Ústavnímu soudu možnost posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, a to v těch případech, kdy je již ze samotné ústavní stížnosti a z jejích příloh (zejm. napadená rozhodnutí) zjevné, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo a že by proto běžný procesní postup, spočívající ve vyžádání vyjádření účastníků řízení a spisového materiálu a v následném ústavněprávním rozboru případu, nebyl smysluplný a hospodárný. Proto také ostatně ustanovení § 43 odst. 3 citovaného zákona připouští takové usnesení odůvodnit pouze uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce neprovedení výslechu navrhovaného svědka, tzn. v tom, co je doktrínou i konstantní judikaturou označováno za tzv. opomenutý důkaz. Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům totiž platí, že právu účastníka řízení předkládat důkazní návrhy odpovídá povinnost soudu se jimi řádně zabývat, a to buď tak, že tento důkazní návrh bude řádně proveden, anebo soud vyloží, proč jeho provedení není nutné, a to např. pro jeho nevěrohodnost či nadbytečnost. Ústavní deficit proto může nastat teprve tehdy, když obecný soud navržený důkaz neprovede a ani dostatečně přesvědčivě nevyloží, proč tak neučinil. Současně platí, že Ústavní soud není povolán k přehodnocování zjištění plynoucích z provedených důkazů a může tak činit výhradně tehdy, zjistí-li v tomto směru zcela zřetelný exces.
4. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka skutečně návrh na výslech shora jmenovaného svědka uplatnila (viz zejm. obsah odvolání ze dne 13. 5. 2017). Z napadeného usnesení krajského soudu pak plyne, že okresnímu soudu vytkl, že opomenul v písemném odůvodnění rozsudku zdůvodnit, z jakého důvodu odmítl provést důkaz výslechem tohoto svědka (učinil tak jen v rámci hlavního líčení). Proto krajský soud poměrně podrobně sám vyložil, proč nebylo provedení tohoto důkazu nutné (stěžovatelka zejména neuváděla, že by uvedení svědci chodili za jejím bývalým přítelem P. a že by od něj kupovali drogy a sami tito svědci vypověděli, že jej neznají; stěžovatelka byla stíhána za distribuci pervitinu v období od 1. 6. 2015 do 1. 2. 2016, přičemž svědek P. byl ode dne 24. 6. 2015 omezen na osobní svobodě, takže se v místě bydliště stěžovatelky nezdržoval) a proč ani jeho písemné čestné prohlášení považuje za nevěrohodné.
5. Ústavní soud za těchto okolností konstatuje, že skutkový stav věci byl zjištěn řádně a dostatečně tak, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti, a že nedošlo k jevu, označovanému jako tzv. opomenutý důkaz, jelikož krajský soud velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu nebyl proveden výslech předmětného svědka. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze v dané věci hovořit o protiústavním deficitu v procesu dokazování ve shora popsaném smyslu.
6. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu