Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, č. j. 29 Cdo 250/2016-603, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 15. 9. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelka brojí proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zčásti odmítnuto a zčásti bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatelky.
Podání stěžovatelky zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Zejména neobsahovalo žádnou ústavněprávní argumentaci a stěžovatelka pro řízení před Ústavním soudem nebyla zastoupena advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).
K odstranění procesních a obsahových nedostatků podání, jakož i nedostatku povinného zastoupení advokátem, byla navrhovatelka vyzvána přípisem, jí doručeným dne 22. 9. 2016, v němž byla též upozorněna, že neodstraní-li vytýkané vady ve lhůtě do 20 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se jí rovněž náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí.
Na tuto výzvu stěžovatelka nijak nezareagovala.
Ústavní soud za této situace konstatuje, že navrhovatelka vady svého návrhu k dnešnímu dni neodstranila, přičemž lhůta k odstranění vytknutých vad jí marně uplynula již dne 12. 10. 2016.
Základní vadou, od níž se ostatně odvíjely i vady další, byla absence povinného zastoupení advokátem. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151; veškerá judikaturu Ústavního soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz)], smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Příkladem takové situace je právě postup navrhovatelky, která svůj návrh vůbec nijak ústavněprávně neodůvodnila.
Jakkoliv si je Ústavní soud vědom omezených možností stěžovatelky předestřít zásadní ústavněprávní argumentaci, bylo na ní, aby vyslyšela výzvu Ústavního soudu a zvolila si advokáta, jenž by vylíčil, v čem spočívalo její omezení základních lidských práv a svobod, jaká rozhodnutí vlastně napadá a rovněž by uvedl, že před podáním ústavní stížnosti stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné prostředky k ochraně svých práv. Pokud tak neučinila, nemůže tuto jeho nečinnost Ústavní soud nikterak nahrazovat a návrh stěžovatelky nelze jakkoliv meritorně posoudit. Právě proto ostatně ve výzvě k odstranění vad stěžovatelku výslovně informoval o možnosti určení advokáta Českou advokátní komorou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2016
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj