Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Enfant terrible Divin, pobočného spolku, se sídlem [adresa] Praha 2, zastoupeného Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou, se sídlem [adresa] Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Znojmě č. j. 13 D 749/2024-114 ze dne 19. 9. 2025, za účasti Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí.
2. Okresní soud ve Znojmě rozhodl Mgr. Pavlem Čvandou, notářem, tak, že napadeným usnesením zastavil řízení o dodatečném projednávání pozůstalosti po zemřelém J. M.. Dospěl totiž k závěru, že zemřelý nezanechal žádný majetek. Původní dědické řízení bylo zastaveno již v roce 1956, protože zemřelý nezanechal žádný majetek. Dodatečné projednávání pozůstalosti pak Okresní soud ve Znojmě zahájil na základě podnětu stěžovatele, který tvrdil, že zemřelému vznikla v roce 1945 pohledávka za Německem (nyní Spolková republika Německo) a že tato pohledávka na něj byla převedena právními nástupci J. M.. Tato pohledávka měla vzniknout tak, že započtením hodnoty majetku J. M. (zkonfiskovaného podle dekretu 108/1945 Sb.) na reparační pohledávku Československa vůči Německu měl J. M. získat individuální pohledávku za Německem.
3. Okresní soud ve Znojmě však dospěl k závěru, že taková pohledávka neexistuje a nikdy neexistovala. Odkázal přitom jak na vyjádření České republiky - Ministerstva financí, tak na soudní rozhodnutí, která se touto otázkou dříve zabývala, např. na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 10/2024-80 ze dne 8. února 2024, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 40 C 198/2022-50 ze dne 24. října 2023 a další soudní rozhodnutí.
II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti trvá na právní konstrukci, kterou uplatnil již v předchozích soudních řízeních, podle níž J. M. vznikla pohledávka za Německem, jež přešla na jeho právní nástupce, kteří ji posléze převedli na stěžovatele.
6. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 40 C 198/2022-50 ze dne 24. října 2023 podle stěžovatele plyne, že existence tvrzené pohledávky by měla být prokazována v pozůstalostním řízení. Stěžovatel proto považuje za nelogické, že pozůstalostní řízení bylo zastaveno právě i s odkazem na toto rozhodnutí.
7. Podle názoru stěžovatele Okresní soud ve Znojmě ve svém usnesení nade vší pochybnost neprokázal, že zůstavitel J. M. nezanechal žádnou pozůstalost.
III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti 8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Již ze shora provedené rekapitulace je zjevné, že před Ústavním soudem stojí v podstatě jediná právní otázka. Konkrétně jde o to, zda napadené usnesení porušilo základní práva stěžovatele tím, že (resp. jak) dospělo k závěru o neexistenci tvrzené pohledávky J. M. za Německem.
12. Ústavní soud konstatuje, že závěr Okresního soudu ve Znojmě o neexistenci této pohledávky (resp. o tom, že se její existenci nepodařilo prokázat) je prima facie ústavně konformní. Je řádně odůvodněn a opřen o relevantní prameny - zejména o vyjádření Ministerstva financí a o několik rozhodnutí obecných soudů, jež se existencí tvrzené pohledávky v jiných procesních kontextech zabývaly.
13. Stěžovatel tvrdí, že ze soudních rozhodnutí vydaných v dřívějších řízeních, na něž Okresní soud ve Znojmě v napadeném usnesení odkazuje, neplyne, že by tvrzená pohledávka neexistovala. Argumentuje naopak, že podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 40 C 198/2022-50 měla být v pozůstalostním řízení existence této pohledávky předmětem dokazování. Ústavní soud má však za to, že stěžovatel odkazovaná soudní rozhodnutí dezinterpretuje.
14. Městský soud v Praze v již citovaném rozsudku č. j. 70 Co 10/2024-80 (jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, na nějž odkazuje stěžovatel) zcela explicitně odmítl právní konstrukci stěžovatele, podle níž měla J. M. vzniknout tvrzená pohledávka za Německem (body 13. a 14. citovaného rozsudku; srov. i shora odst. 2 tohoto usnesení). Právě na této konstrukci přitom stojí a padají veškeré tvrzené nároky stěžovatele. Obdobně se Městský soud v Praze vyjádřil i v rozsudku č. j. 30 Co 73/2024-121 ze dne 26. 3. 2024 (bod 17.). Ústavní soud podotýká, že obě tato rozhodnutí byla posléze napadena ústavními stížnostmi, jež Ústavní soud odmítl (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 106/25 ze dne 20. 2. 2025 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1840/25 ze dne 9. 7. 2025).
15. Z rozhodnutí přezkoumávaných Ústavním soudem ve věci sp. zn. III. ÚS 106/25 pak plyne i to, že činnost či nečinnost státu při sjednávání mezinárodních smluv či dohod (zde za účelem vzniku reparačních pohledávek za Německem) nemůže být nesprávným úředním postupem. Česká republika se zjevně rozhodla takovou smlouvu nesjednat, resp. takovou právní úpravu nepřijmout. Tento stav ovšem nelze obcházet ani prostřednictvím právní konstrukce, kterou obecným soudům a nyní i Ústavnímu soudu předložil stěžovatel.
16. Za tohoto stavu nelze stěžovatelem kritizovaný závěr Okresního soudu ve Znojmě, že existence jím tvrzené pohledávky nebyla prokázána, označit za protiústavní, nýbrž naopak spíše za jediný možný.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že obecný soud napadeným rozhodnutím neporušil žádné základní právo stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu