Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, právně zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 67 To 193/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2015 č. j. 9 T 319/2012-1003, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 9. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel zavázán zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 70 159 Kč. Odvolání stěžovatele proti rozsudku bylo odvolacím soudem jako nedůvodné zamítnuto, dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se vytýkaného jednání vůbec nedopustil. Z trestního spisu je podle něj zřejmé, že soud I. stupně vzal za prokázaná pouze účelová svědectví kriminálně závadných osob nebo osob ze sociálně patologického prostředí. Sám poškozený v přípravném řízení neoznačil navrhovatele jako pachatele vytýkaného trestného činu, ryze účelová obžaloba však ovlivnila rozhodovací činnost soudu I. stupně natolik, že další svědectví přímých i nepřímých svědků považoval soud I. stupně za nepravdivé, aniž by současně zdůvodnil, na jakém základě to činí. Stěžovatel uvádí, že nedlouhou dobu před incidentem zachránil zdraví a život poškozenému, který byl napaden před restaurací násilníkem. Je naprosto absurdní, aby poté napadl poškozeného, navíc dlouhodobého přítele tak brutálně, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí soudu I. stupně.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. 5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů (nikoli však dovolacího, jehož usnesení nebylo ústavní stížnosti ani napadeno), které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
7. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Těmto požadavkům Ústavní soud v dané věci vyhověl.
8. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu