Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené Mgr. Radkem Valachem, advokátem, se sídlem [adresa] proti jinému zásahu spočívajícímu v tom, že trestním příkazem Okresního soudu v Bruntále č. j. 3 T 72/2025-233 ze dne 30. 6. 2025 nebylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na náhradu škody a nemajetkové újmy, za účasti Okresního soudu v Bruntále jako účastníka řízení a Okresního státního zastupitelství v Bruntále a W. F. M., zastoupeného Lukaszem Ambrozym, advokátem, se sídlem [adresa] jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
I. Postupem Okresního soudu v Bruntále, který trestním příkazem č. j. 3 T 72/2025-233 ze dne 30. 6. 2025 nerozhodl o nároku stěžovatelky na náhradu škody a nemajetkové újmy, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud přikazuje Okresnímu soudu v Bruntále, aby ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 72/2025 rozhodl doplňujícím rozhodnutím o opomenutém nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy.
Odůvodnění
Podstata nálezu
1. V průběhu posledních let měl Ústavní soud několikrát příležitost zabývat se ústavní souladností odkazování poškozených s jejich nároky do řízení ve věcech občanskoprávních, resp. opomenutími trestních soudů rozhodovat o uplatněných nárocích poškozených osob. Řešil rovněž specifika spojená s takovým postupem v kontextu trestních příkazů.
2. O trestní příkaz se jedná i v této věci. Jejím jádrem je právě situace, kdy se obecný soud zcela opomněl zabývat částí uplatněného nároku. Jak přitom vyplývá z judikatury Ústavního soudu, v takovém případě dochází k zásahu do práva na spravedlivý proces, jelikož jsou v něm stěžovatelé postaveni do méně výhodného postavení, než pokud by k takovému opomenutí nedošlo.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá konstatování, že v záhlaví označeným trestním příkazem, jímž nebylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na náhradu škody a nemajetkové újmy, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň žádá, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby v této věci vedené rozhodl doplňujícím rozhodnutím o nároku stěžovatelky na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis sp. zn. 3 T 72/2025 vedený u Okresního soudu v Bruntálu (dále jen "okresní soud"), z něhož se podávají následující skutečnosti.
4. Stěžovatelka v trestním řízení u policejního orgánu KRPT-20991/TC-2024-070171 řádně a včas uplatnila svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, která jí byla činem obviněného způsobena. Svůj nárok uplatnila dvěma podáními.
5. První podání (č. l. 88 a násl. spisu sp. zn. 3 T 72/2025) učinila dne 17. 12. 2024 a uplatnila v něm nárok na bolestné, které bylo uplatněno na základě znaleckého zkoumání soudním znalcem (ve výši 156 028 Kč a náklady na vypracování znaleckého posudku ve výši 3 500 Kč) a nárok na náhradu ztráty na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti ve výši 72 893,68 Kč. Celkově tedy tímto podáním stěžovatelka uplatnila nárok ve výši 232 421,68 Kč.
6. Druhé podání učinila dne 10. 2. 2025 a uplatnila v něm nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění stanovené na základě znaleckého zkoumání soudním znalcem (ve výši celkové výši 123 857 Kč a znalečné ve výši 10 000 Kč). Stěžovatelka tímto podáním tedy rozšířila svůj původní nárok o částku 133.857 Kč.
7. Okresní soud trestním příkazem č. j. 3 T 72/2025-233 ze dne 30. 6. 2025 uznal vedlejšího účastníka vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento přečin ho odsoudil k peněžitému trestu v celkové výši 45 000 Kč.
8. Zároveň vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy stěžovatelce částku 133 857 Kč, tj. částku odpovídající jejímu druhému podání ze dne 10. 2. 2025. O nároku uplatněném v prvním podání ze dne 17. 12. 2024 (částka 232 421,68 Kč) okresní soud nijak nerozhodl - tj. ani neuložil vedlejšímu účastníku povinnost tuto částku uhradit, ani stěžovatelku v tomto rozsahu neodkázal na občanskoprávní řízení.
9. Státní zástupce ani odsouzený nepodali proti trestnímu příkazu odpor, a ten tudíž nabyl právní moci.
III. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka tvrdí, že výrok, kterým je poškozený odkazován s celým nárokem nebo s jeho nepřiznanou částí na řízení před jiným orgánem, musí být formulován tak, aby tento orgán byl jednoznačně určen.
11. V adhezním řízení soud zároveň může posuzovat nárok složený z více dílčích položek. Pokud je poškozený odkazován pouze s některými z těchto položek na řízení občanskoprávní či před jiný příslušný orgán, je nezbytné, aby soud ve výroku rozsudku přesně a srozumitelně uvedl, jak rozhodl o jednotlivých položkách nároku. Těmto nárokům trestní příkaz vydaný ve věci stěžovatelky nedostál.
12. Stěžovatelka v rámci trestního řízení uplatnila přihláškou několik položek, nicméně bylo rozhodnuto toliko pouze o jedné z nich, a o zbytku nebylo rozhodnuto žádným způsobem. Odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1876/24 ze dne 7. 1. 2025, v němž Ústavní soudu konstatoval, že pokud soud v trestním řízení nerozhodne o řádně a včas uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody a nemajetkové újmy, poruší jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Stěžovatelka zdůraznila též konstatování Ústavního soudu, podle něhož "nerozhodnutí" o nárocích poškozeného umocňuje primární újmu způsobenou trestným činem. Náprava újmy obětí trestné činnosti dle judikatury Ústavního soudu souvisí s povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva, napravit jí způsobenou újmu na těchto právech a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním. Nesplněním této povinnosti vzniká tzv. druhotná újma.
14. Stěžovatelka odkazuje i na procesní řešení zvolené Ústavním soudem v dotčené věci. V citovaném nálezu Ústavní soud trestní příkaz nezrušil, nýbrž přikázal okresnímu soudu vydat dodatečné, tzv. doplňující rozhodnutí o nároku stěžovatele na náhradu škody a nemajetkové újmy. Stěžovatelka je přesvědčena, že právě k takové situaci došlo i v jejím případě. Tím, že trestní soud v trestním příkazu nerozhodl o jejím řádně uplatněném nároku v adhezním řízení, byla by nucena domáhat se svého práva v občanskoprávním řízení. Jedná se o typický příklad postupu, který vede k tzv. sekundární viktimizaci oběti trestného činu.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
15. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení.
16. Okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil a toliko zaslal Ústavnímu soudu vyžádaný spis sp. zn. 7 T 72/2025.
17. Vedlejší účastník W. M. si v reakci na výzvu Ústavního soudu zvolil právního zástupce Lukasze Ambrozyho, advokáta usazeného v Polsku. Právní zástupce vedlejšího účastníka Ústavnímu soudu doručil přípis, v němž Ústavní soud žádal, aby mu byla na jeho adresu zaslána kopie spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 7 T 72/2025. Ústavní soud na tento přípis reagoval poučením, že zahraniční advokát není oprávněn poskytovat bez dalšího právní služby v České republice - musí buď vystupovat jako hostující evropský advokát (a splnit povinnosti podle § 35j zákona o advokacii) či jako usazený evropský advokát. Z dokumentů poskytnutých Lukaszem Ambrozym, ani z veřejně dostupných informací neplyne, že by Lukasz Ambrozy tyto podmínky splňoval. Vyzval proto vedlejšího účastníka, resp. jeho zvoleného právního zástupce k odstranění této vady. Dále vedlejšího účastníka poučil, že k vyjádření vedlejšího účastníka postačuje, aby mu Ústavní soud zaslal kopii ústavní stížnosti (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a nikoliv kopii spisu obecného soudu, přičemž další informace o věci může právní zástupce vedlejšího účastníka získat prostřednictvím nahlížení do spisu. Vedlejší účastník pak ve stanovené lhůtě na přípis Ústavního soudu nereagoval.
18. Okresní státní zastupitelství v Bruntále se ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
21. Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
22. Ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje Ústavní soud povinnost ochrany práv poškozených a obětí trestných činů. Trestní soudy mají povinnost svým postupem usilovat o naplnění podmínek pro přiznání náhrady újmy již v adhezním řízení. Platí totiž, že stát má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících k náhradě újmy způsobené trestnou činností (srov. nález sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. 6. 2023).
23. Ústavní soud již dříve konstatoval, že i v adhezním řízení musí být respektováno právo poškozeného na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016). Adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak poškozený uplatňoval nárok na náhradu škody. Výrok trestního soudu, jímž podle § 228 odst. 1 trestního řádu přiznává nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. Ve své judikatuře Ústavní soud připustil i možné porušení práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jestliže se trestní řízení koncentruje toliko na obviněného, zatímco poškozený je ignorován (nález sp. zn. II. ÚS 289/12 ze dne 9. 10. 2012).
24. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1876/24 ze dne 7. 1. 2025 pak Ústavní soud zdůraznil, že možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních nelze nadužívat. Pak by totiž institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl svého smyslu. Nespravedlivé rozhodnutí, a tím spíše "nerozhodnutí" o nárocích poškozeného, umocňuje primární újmu způsobenou trestným činem. Náprava újmy obětí trestné činnosti dle judikatury Ústavního soudu souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva, napravit jí způsobenou újmu na těchto právech a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním (nález sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 či nález sp. zn. III. ÚS 1716/16 ze dne 9. 8. 2016). Nesplněním této povinnosti vzniká tzv. druhotná újma (srov. ustanovení § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů), jejíž vznik v oblastech chráněných Listinou zakládá porušení základních práv a svobod obětí, které bude zpravidla představovat důvod pro zásah Ústavního soudu.
25. Ústavní soud však zároveň vychází z toho, že při přezkumu rozhodování obecných soudů v adhezním řízení (včetně rozhodování trestním příkazem) je na místě jistá míra zdrženlivosti. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1456/25 ze dne 20. 11. 2025 tak konstatoval, že důvodem, pro který se Ústavní soud staví proti nadužívání odkazování poškozených s jejich nároky do řízení ve věcech občanskoprávních, je primárně zabránit riziku vzniku druhotné újmy (sekundární viktimizace), což se týká především tzv. zvlášť zranitelných obětí, např. obětí trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Riziko sekundární viktimizace roste, je-li poškozený nucen znovu v dalším řízení čelit osobě, která vůči němu trestný čin spáchala (srov. mj. nálezy sp. zn. II. ÚS 297/22, IV. ÚS 2118/24 či II. ÚS 3450/24).
26. V tomto světle interpretoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. sp. zn. I. ÚS 1456/25 i předchozí nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24 ze dne 22. 1. 2025. V něm dospěl k závěru, že na rozhodování trestních soudů o adhezních nárocích poškozených trestním příkazem nemají být kladeny nižší ústavní požadavky nežli na rozhodování ve "standardním" řízení před trestním soudem (bod 50 nálezu). Na občanskoprávní řízení byla v této věci ovšem odkázána přímá poškozená v postavení zvlášť zranitelné oběti, která dokládala své duševní útrapy způsobené trestným činem v sexuální oblasti, tedy v oblasti zásahu do práva oběti na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a osobní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny.
27. Dospěl-li tedy Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2118/24 k závěru, že na rozhodování trestním příkazem o adhezních nárocích poškozených "nemají být kladeny nižší ústavní požadavky", znamená to podle nálezu sp. zn. I. ÚS 1456/25, že Ústavní soud je i v těchto případech, tak jako u rozsudků po projednání věci v hlavním líčení, oprávněn z podnětu poškozeného výjimečně zasáhnout a korigovat zjevné excesy, kdy je poškozený, navzdory jasně podloženému adheznímu nároku, odkázán do občanskoprávního řízení. Výše citovaný závěr nálezu však nelze vykládat tak, že by - v rozporu s koncepcí a právní úpravou trestního příkazu - byly trestní soudy v rámci trestního příkazu vždy povinny odůvodňovat, proč odkázaly poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. Hovoří-li judikatura Ústavního soudu v některých případech o tom, že protiústavní je takové odkázání poškozeného na civilní řízení, které není vůbec odůvodněné, má se tím na mysli odůvodnění v kontextu rozsudku, nikoli trestního příkazu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3160/24, bod 19). Z ústavního pořádku nevyplývá ani povinnost trestního soudu odůvodnit adhezní výrok trestního příkazu.
28. Stěžovatelka v nyní projednávané věci není v postavení tzv. zvláště zranitelné oběti ve smyslu citované judikatury. Ústavní soud, jež je touto judikaturou sám vázán, by v takové situaci zásadně nemohl zasáhnout proti trestnímu příkazu odkazujícímu její nárok do občanskoprávního řízení.
29. Nelze však přehlédnout, že v projednávané věci okresní soud o nároku vůbec nerozhodl, tj. zůstal ve vztahu ke vznesenému nároku (přesněji jeho části) zcela nečinný. V takovém případě dochází k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož v důsledku opomenutí okresního soudu se stěžovatelka fakticky nachází ve znevýhodněném postavení oproti situaci, kdy by byla trestním příkazem se svým nárokem na civilní soud odkázána. Toto znevýhodnění spočívá v povinnosti uhradit při uplatňování nároku u civilního soudu soudní poplatek, popřípadě žádat o jeho prominutí - taková povinnost by stěžovatelce nevznikla, pokud by ji soud trestním příkazem na civilní řízení odkázal. Jak přitom vyplývá z nálezu sp. zn. III. ÚS 1876/24, ve kterém se jednalo o procesně shodnou situaci, stěžovateli nemůže jít v takovém případě k tíži pochybení státu (soudu).
30. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud opomenutím rozhodnout o stěžovatelkou řádně uplatněném nároku v adhezním řízení porušil její právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
31. Ústavní soud pro úplnost dodává, že postup okresního soudu lze vyhodnotit jako tzv. nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Vznikla-li stěžovateli v příčinné souvislosti s tímto postupem škoda, je oprávněn se domáhat stanoveným postupem taktéž náhrady této škody.
32. Byť ústavní stížnost směřovala proti trestnímu příkazu, považoval ji Ústavní soud za ústavní stížnost napadající nikoliv "rozhodnutí", nýbrž ústavní stížnost proti "jinému zásahu" spočívajícímu v opomenutí (nečinnosti) rozhodnout o řádně uplatněném nároku. Tomu konec konců odpovídá i formulace petitu ústavní stížnosti a řešení zvolené Ústavním soudem při formulaci výroku v nálezu sp. zn. III. ÚS 1876/24. Zde Ústavní soud sice formálně označil ústavní stížnost za stížnost směřující proti rozhodnutí, reálně však formuloval výrok odpovídající nečinnostnímu zásahu, přičemž i odkázal na ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
33. Proto i nyní Ústavní soud přistoupil k procesní variantě, kdy nezrušil napadený trestní příkaz a "pouze" přikázal okresnímu soudu vydání dodatečného, tzv. doplňujícího, rozhodnutí tak, aby bylo zcela vyčerpáno meritum věci (tj. aby procesně korektně reagoval na podání stěžovatelky ze 17. 12. 2024 na č. l. 88 spisu). V této souvislosti připomíná, že trestní řád umožňuje v rámci rozhodování o opravných prostředcích řádných i mimořádných vydání doplňujícího rozhodnutí v případě, kdy nižší soud z nějakého důvodu některý z výroků opomněl. Takto upravuje § 259 odst. 2 trestního řádu procesní situaci, kdy některý z výroků chybí nebo je neúplný, a odvolací soud, aniž rozsudek zruší, vrátí věc soudu I. stupně s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo jej doplnil. Stejně tak v řízení dovolacím Nejvyšší soud podle § 265l odst. 2 trestního řádu, aniž rozhodnutí zruší, přikáže soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil. Ústavní soud akceptoval tento procesní postup ve svém usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1500/11.
34. Ústavní soud tedy z výše uvedených důvodů podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu přikázal okresnímu soudu, aby dodatečně rozhodl o nároku stěžovatelky na náhradu škody a nemajetkové újmy.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu