Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Stanovice, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Co 100/2018 ze dne 26. 6. 2018, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva obrany České republiky a Vojenských lesů a statků ČR, s. p. jako vedlejších účastníků, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") stěžovatelka napadla rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj sp. zn. SP21998/2014-529101, č. j. SPU 668695/2015/129/Lou ze dne 22. 12. 2015, kterým nebyly stěžovatelce vydány do vlastnictví nemovitosti v k. ú. [k.ú.].
2. Krajský soud rozsudkem sp. zn. 19 C 10/2016 ze dne 8. 3. 2018 zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.). O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 142 odst. 1 za použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Soud vyšel z účelu zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Zároveň vyslovil, že nelze přehlédnout, že vedlejší účastník Vojenské lesy a statky ČR, s. p. se nechává v restitučních sporech zastupovat advokátem, přičemž Ústavní soud ve svých nálezech už několikrát konstatoval, že i u státu, resp. jeho organizačních složek, lze presumovat dostatečné materiální a personální vybavení, aby byl schopen hájit svá rozhodnutí, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů.
3. Proti II. výroku o náhradě nákladů řízení podali vedlejší účastníci Ministerstvo obrany České republiky a Vojenské lesy a statky ČR, s. p. odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení změnil a přikázal stěžovatelce zaplatit Ministerstvu obrany České republiky 2 788 Kč a Vojenským lesům a statkům ČR, s. p. 40 409 Kč. Vrchní soud neshledal, že by se v přezkoumávané věci jednalo o tak výjimečný případ, pro který by z důvodů zvláštního zřetele hodných neměla být přiznána náhrada nákladů řízení.
4. Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že mechanickou aplikací podústavního práva ve vztahu k výrokům o nákladech řízení došlo k zásahu do práv stěžovatelky garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Ústavní soud požádal o vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Krajský soud ve svém vyjádření argumentačně navázal na rozsudek ve věci a přiklonil se k nepřiznání náhrady nákladů řízení. Vrchní soud zopakoval svou argumentaci z napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastník Vojenské lesy a statky ČR, s. p. zopakoval svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a vedlejší účastník Ministerstvo obrany České republiky rovněž Ústavnímu soudu sdělil, že považuje usnesení vrchního soudu za ústavně konformní. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků nepřinesla ve věci nic nového, Ústavní soud nepovažoval za nutné posílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků a svou prejudikaturou a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - takové pochybení v projednávané věci však Ústavní soud nezjistil.
7. Ústavní stížnost směřuje proti nákladovým výrokům rozsudku vrchního soudu. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
8. Nad to Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1832/17 ze dne 18. 7. 2017 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1640/15 ze dne 20. 10. 2015). Tak je tomu i v projednávaném případě, neboť Ústavní soud v minulosti v analogické situaci opakovaně vyložil, že vedlejší účastník je státní podnik spadající do rezortu Ministerstva obrany a měl by disponovat patřičným právně administrativním aparátem. Posuzovaná věc se však vymyká běžné agendě, se kterou pracovníci vedlejšího účastníka setkávají. Spor o vydání pozemků nebo nahrazení rozhodnutí v řízení podle části V. občanského soudního řádu je problematikou specifickou, a bylo proto účelné, nechal-li se vedlejší účastník zastoupit externím advokátem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1460/18 ze dne 29. 5. 2018 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1703/18 ze dne 29. 5. 2018).
9. Ústavní soud proto s ohledem na popsaná dřívější rozhodnutí Ústavního soudu podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu