Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Veolia Průmyslové služby ČR, a.s., se sídlem [adresa] a, Ostrava - Mariánské Hory, právně zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti jinému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze spočívajícímu v postupu při vyřizování námitek podjatosti proti soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. J. N., za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní soud obdržel dne 24. 10. 2025 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, kterým stěžovatelka brojí proti "jinému zásahu" do základních práv.
2. Stěžovatelka se domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem soudkyně JUDr. J. N., soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, a postupem Městského soudu v Praze při vyřizování námitek podjatosti stěžovatelky ze dne 6. 11. 2024 a 17. 6. 2025 byla porušena její základní práva. Navrhuje, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze povinnost tyto námitky podjatosti projednat v souladu s právními předpisy. Zároveň měl Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 1 zakázat pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 42/2023, dokud nebude pravomocně rozhodnuto o její námitce podjatosti.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 citovaného zákona nepřípustná.
4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). To je odrazem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, podle níž Ústavní soud poskytuje ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.
5. Subsidiarita ústavní stížnosti pak nemá jen formální, nýbrž i materiální rozměr. Ústavní stížnost má zpravidla směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, ale je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
6. Stěžovatelka nyní brojí proti postupu (či do jisté míry proti jeho tvrzené absenci) Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Tvrzený protiústavní postup měl spočívat 1) v tom, že soudkyně obvodního soudu (jejíž podjatost byla stěžovatelkou dvakrát namítána) tyto námitky korektně nepostoupila k rozhodnutí nadřízenému soudu a 2) v tom, že městský soud přinejmenším o jedné námitce korektně nerozhodl. Na tento tvrzený zásah do práva zákonného soudce však mutatis mutandis dopadá stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.). V tomto stanovisku Ústavní soud vyslovil, že "Ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)."
7. V projednávané věci sice stěžovatelka tvrdí, že o její námitce (resp. námitkách) nebylo korektně rozhodnuto, to však neznamená, že se jedná z hlediska přípustnosti o podstatně jinou situaci. Soudní řízení totiž v dané věci dále probíhá a stěžovatelka v něm má k dispozici procesní prostředky, jimiž může bránit svá práva (např. v rámci případného odvolání proti rozhodnutí ve věci samé). Specificky a bezprostředně ve vztahu k tvrzené absenci rozhodnutí o námitce podjatosti pak může uplatnit návrh na určení lhůty k provedení úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Stěžovatelka, jak plyne z příloh ústavní stížnosti, uplatňovala dosud pouze stížnosti podle § 164 tohoto zákona. Bude-li i po vyčerpání všech opravných prostředků nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách, může podat novou ústavní stížnost. Nyní podaná ústavní stížnost je tzv. předčasná, resp. směřuje proti procesnímu postupu, který nemůže být předmětem samostatného ústavního přezkumu.
8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnosti za podobné procesní konstelace odmítá jako nepřípustné ustáleně (srov. např. z poslední doby usnesení sp. zn. III. ÚS 1789/25 ze dne 17. 7. 2025).
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2025
Martin Smolek v. r. soudce zpravodaj