Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem, sídlem [adresa] Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 49/2025-1515 ze dne 31. července 2025 a výroku II usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Nt 1313/2016-1370 ze dne 5. června 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 31, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 7 a čl. 10 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 35 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 47 T 1/2008 ze dne 20. února 2014 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let, jehož výkon mu byl opakovaně přerušován ze zdravotních důvodů podle § 325 odst. 1 trestního řádu. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ("krajský soud") byl stěžovateli přerušen výkon trestu odnětí svobody do 31. prosince 2025 (výrok I). Zároveň krajský soud podle § 327 odst. 3 trestního řádu a contrario zamítl žádost stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu (výrok II). Vrchní soud v Olomouci ("stížnostní soud") stěžovatelem podanou stížnost napadeným usnesením zamítl. Během řízení o ústavní stížnosti u Ústavního soudu rozhodl krajský soud usnesením č. j. 32 Nt 1313/2016-1707 ze dne 26. března 2026 o dalším přerušení výkonu trestu odnětí svobody, a to na dobu do 31. prosince 2026.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody nedostatečně reflektovaly jeho zdravotní stav, přičemž jej místy zjevně bagatelizovaly. Podle stěžovatele soudy nevzaly náležitě v úvahu, že jeho zdravotní stav se po nástupu do výkonu trestu výrazně zhoršil, a tuto skutečnost nepromítly do svého právního hodnocení.
4. Stěžovatel dále uvádí, že využívá invalidní vozík či speciální berle, jelikož je zásadním způsobem pohybově omezen. Setrvání na výkonu trestu za těchto okolností tak považuje za ponižující, neboť by byl nevyhnutelně odkázán na pomoc spoluvězňů a současně vystaven zvýšenému riziku šikanózního či jinak nevhodného zacházení v důsledku svého zdravotního postižení. Takový postup podle stěžovatele v souhrnu dosahuje intenzity nelidského, trýznivého, až mučivého zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy, přičemž v této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
5. Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy při svém rozhodování opomenuly odborné závěry znaleckého posudku vypracovaného doc. MUDr. S. L., CSc. dne 6. března 2024 ("znalecký posudek"), i aktuální lékařské zprávy dokumentující jeho zdravotní stav. V důsledku toho měly dospět k nesprávnému závěru, že stěžovatel netrpí nevyléčitelným a život ohrožujícím onemocněním. Současně soudy podle stěžovatele nezohlednily, že v současné době neexistuje na území České republiky vězeňské zařízení schopné zajistit mu odpovídající, komplexní a nezbytnou zdravotní péči.
6. Konečně stěžovatel uvádí, že vede řádný život, nemá žádný záznam v rejstříku trestů, je pozitivně vnímán svým okolím, udržuje sociální vazby a snaží se zapojovat do činnosti charitativní organizace. Za těchto okolností podle jeho názoru uložený trest nemůže naplnit svůj výchovný ani preventivní účel.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele
8. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že při svém rozhodování postupoval striktně v souladu s ustanovením § 327 odst. 3 trestního řádu a § 325 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud dále konstatoval, že u stěžovatele shledal existenci četných nevyléčitelných onemocnění, nicméně žádné z nich bezprostředně neohrožuje jeho život. Vzhledem k dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu stěžovatele je tak opakovaně výkon jeho trestu přerušován. Krajský soud rovněž nesouhlasí, že by periodické posuzování zdravotního stavu stěžovatele nadbytečně zatěžovalo, když pro naplnění zákonný předpokladů pro přerušení výkonu trestu postačuje zaslání pouze stručné žádosti spolu s dostupnými lékařskými zprávami.
9. Ve svém doplňujícím vyjádření krajský soud dále uvedl, že při zvážení naplnění podmínek pro upuštění od výkonu trestu odnětí svobody vyšel zejména z dostupných lékařských zpráv. Nepovažoval proto za nutné opětovně hodnotit závěry znaleckého posudku, který byl krajskému soudu předložen dne 11. března 2024 při žádosti o prodloužení přerušení výkonu trestu odnětí svobody z roku 2024.
10. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že neshledal v rámci napadených rozhodnutí porušení stěžovatelem tvrzených práv. Ve vztahu k dotčenému znaleckému posudku stížnostní soud konstatoval, že mu byl jeho obsah v době rozhodování znám. Závěry znaleckého zkoumání nicméně podle něj byly v souladu se skutkovými a právními závěry krajského soudu. Z tohoto důvodu nepovažoval za zásadní se závěrům znalce v napadeném usnesení blíže věnovat.
11. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se k věci ve stanovené lhůtě nevyjádřilo. Ústavní soud proto vychází z toho, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo a nadále s ním jako s vedlejším účastníkem nejedná.
12. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se ve svém vyjádření ztotožnilo se závěry obecných soudů.
13. V replice stěžovatel předně vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu o neexistenci onemocnění, které by bezprostředně ohrožovalo jeho život. Naopak je přesvědčen, že choroby, jimiž trpí, by při výkonu trestu odnětí svobody pro něj znamenaly v podstatě jistou smrt. V další části repliky zopakoval argumentaci uplatněnou již v samotné ústavní stížnosti. Konečně namítl, že obecné soudy nesprávně spoléhají na budoucí možnost Vězeňské služby České republiky zajistit mu potřebnou zdravotní péči umožňující výkon trestu. S ohledem na závažnost svého zdravotního stavu má za to, že na takové budoucí zlepšení podmínek nelze spoléhat.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále plyne, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o upuštění od výkonu určitého trestu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. prosince 2005).
17. Posouzení splnění podmínek pro upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody náleží plně do pravomoci obecných soudů, které musí vzít v úvahu závažnost nemoci, její stadium a průběh, možnosti věznice zajistit odpovídající léčebnou péči, jakož i délku nevykonaného trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4013/19 ze dne 28. ledna 2020). K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo.
18. Zaprvé Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v posuzované věci bagatelizovaly vývoj zdravotního stavu stěžovatele. Krajský soud naopak po přezkoumání všech dostupných podkladů dospěl k závěru, že zdravotní stav stěžovatele je závažný, chronický a trvalý (bod 9 napadeného usnesení krajského soudu). Krajský soud zároveň v bodech 5 až 7 napadeného usnesení podrobně popisuje vývoj zdravotního stavu stěžovatele v poslední době. Na základě těchto skutkových zjištění a závěrů stanoviska odboru zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR ze dne 22. dubna 2025 a rovněž stanoviska Oblastní lékařské komise Zdravotnického zařízení Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. května 2025 rozhodl krajský soud o prodloužení přerušení výkonu trestu. V postupu krajského soudu tak Ústavní soud neshledal, že by z jeho strany došlo k bagatelizaci zdravotního stavu stěžovatele.
19. Stížnostní námitkou ohledně zhoršení zdravotního stavu stěžovatele po nástupu do výkonu trestu se pečlivě zabýval stížnostní soud v napadeném usnesení, a to konkrétně pod bodem 12. Podle stížnostního soudu je tato námitka neodůvodněná, když z dostupných lékařských zpráv vyplynulo, že hlavním důvodem pro přerušení výkonu trestu byla zejména indikace k provedení totální endoprotézy pravého kolenního kloubu stěžovatele. Popsané odůvodnění soudu je logické a nelze v něm shledat prvky svévole. Stejně jako v případě upuštění od výkonu trestu odnětí svobody, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat splnění podmínek ani v otázce přerušení výkonu trestu odnětí svobody. V postupu stížnostního soudu tak Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení.
20. Ústavní soud nepřisvědčil ani druhé námitce stěžovatele. Ten v setrvání na výkonu trestu ze strany obecných soudů spatřuje porušení čl. 3 Úmluvy, tj. zákazu mučení nebo podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. O porušení citovaného článku Úmluvy se ale v případě stěžovatele jednat nemůže. Je nutné připomenout, že obecné soudy konstantně vyhovují jeho žádosti o přerušení výkonu trestu. Žádnému mučivému jednání tak stěžovatel v době rozhodování o ústavní stížnosti vystaven není. O tomto závěru ostatně svědčí i stěžovatelem citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se týkají situace, kdy odsouzený byl povinen do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit.
21. V rámci třetí námitky stěžovatele se Ústavní soud zabýval otázkou porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatele obecné soudy ve svých rozhodnutích opomenuly závěry znaleckého posudku, přestože jim byl tento důkaz při jejich rozhodování dostupný.
22. V případě, že by obecné soudy tento důkazní návrh skutečně opomenuly, mohlo by tím k porušení práva na soudní ochranu stěžovatele skutečně dojít. Součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je totiž i právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí.
23. Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí má v právním státě několik účelů. Slouží k omezení či vyloučení libovůle (nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995) a seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí (nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 13. srpna 2018, bod 21, či sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. září 1996). Zvyšuje též kontrolovatelnost soudního rozhodování veřejností. Jednoduše řečeno, v právním státě je nepřípustné, aby se stát dopouštěl zásahů do práv jednotlivce bez toho, aby tento zásah odůvodnil, resp. bez toho, aby jednotlivce seznámil s jeho logickým a spravedlnosti odpovídajícím právním základem. Absence odůvodnění naopak výrazně limituje aplikaci principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí totiž omezují prostor pro případnou svévoli a zajišťují i podobné posuzování srovnatelných případů (nálezy sp. zn. II. ÚS 1189/15 ze dne 13. prosince 2016 či sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. listopadu 2018, bod 21).
24. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že zejména v postupu stížnostního soudu lze shledat některá dílčí pochybení při odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k posouzení relevantnosti závěrů znaleckého posudku. Stížnostnímu soudu byl znalecký posudek v době jeho rozhodování dostupný, jelikož jej stěžovatel přiložil k stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu. V napadeném usnesení se jeho obsahem stížnostní soud výslovně nezabývá a zmiňuje jej pouze okrajově (např. bod 15 napadeného usnesení stížnostního soudu).
25. Podle vyjádření stížnostního soudu k ústavní stížnosti tak činil v přesvědčení, že závěry znaleckého posudku byly v zásadě ve shodě s rozhodnutím krajského soudu, neshledal proto důvod se obsahem znaleckého posudku blíže zabývat. Tomuto odůvodnění Ústavní soud nepřisvědčil. Nelze sice popřít, že úvahy stížnostního soudu mohly být v otázce dostatečného vypořádání závěrů znaleckého posudku na místě, přesto s ohledem na požadavek řádného odůvodnění měl soud svůj závěr v rozhodnutí blíže rozvést.
26. I přes toto dílčí pochybení Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí. Ne vždy totiž musí nedostatek realizace důkazního řízení vést k zásahu Ústavního soudu. Pro posouzení ústavněprávní roviny vytknutého pochybení je zásadní celou věc posoudit v kontextu celého řízení, tj. zda napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu navzdory tomu řádně obstát (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 468/05 ze dne 6. dubna 2006). V posuzovaném případě Ústavní soud zejména zohlednil, že předložený znalecký posudek byl znalcem vypracován dne 6. března 2024. Znalec tak posuzoval zdravotní stav stěžovatele ještě předtím, než došlo k akutnímu zhoršení zdravotního stavu, které vyústilo dne 23. července 2024 v amputaci levé dolní končetiny pod kolenem z důvodu kritické ischemie a hrozící gangrény (bod 6 napadeného usnesení stížnostního soudu). V době rozhodování stížnostního soudu (znalecký posudek byl soudu zaslán dne 28. července 2025) tak nemohl být znalecký posudek pro změnu zdravotního stavu relevantní. Je tak odůvodnitelné, že stížnostní soud vyšel zejména ze závěrů odborných stanovisek Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR a Oblastní lékařské komise Zdravotnického zařízení Ministerstva spravedlnosti, které v otázce závažnosti zdravotního stavu stěžovatele nebyly v rozporu se závěry znalce.
27. Pro udržitelnost závěru stížnostního soudu je totiž zásadní, že ze všech dostupných podkladů vyplynulo, že zdravotní stav stěžovatele v současné době neumožňuje výkon jeho trestu odnětí svobody. Ani znalecký posudek zároveň nezmiňuje, že by zdravotní stav stěžovatele ke dni zpracování posudku byl tak závažný, že i při zachování současné péče o zdraví stěžovatele by v krátké době hrozil fatální následek na jeho zdraví (viz bod 7 napadeného usnesení stížnostního soudu).
28. Jednotlivá zjištění vyplývající z dostupných důkazů tak nemusí být prima facie v konfliktu, jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, kde zároveň zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 197/24 ze dne 17. dubna 2024. Skutkový stav v posuzovaném případě byl odlišný. V citovaném rozhodnutí totiž k nastoupení stěžovatele do výkonu trestu skutečně došlo. Ústavní soud tak vytkl obecným soudům, že nezohlednily závěry znaleckého zkoumání, které jednoznačně zmiňovaly, že zdravotní stav odsouzeného je velmi závažný.
29. K takovému postupu obecných soudů ale v případě stěžovatele nedošlo. Obecné soudy totiž vyhověly žádosti stěžovatele na další přerušení výkonu trestu odnětí svobody, a to v souladu se závěry znaleckého zkoumání.
30. Ústavní soud proto ve vztahu ke třetí námitce shrnuje, že stížnostní soud se měl předloženým znaleckým posudkem zabývat důkladněji a měl ve svém rozhodnutí uvést důvody, pro které jeho závěry nezohlednil. Zejména měl uvést, že zdravotní stav stěžovatele se od doby vypracování znaleckého posudku změnil, a že závěry znalce byly zohledněny již při předchozím rozhodnutí o přerušení výkonu trestu odnětí svobody. I přestože tak ale stížnostní soud neučinil, neporušil tím právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož Ústavní soud hodnotil toto dílčí pochybení v kontextu celého řízení o žádosti stěžovatele, kde vadu dosahující ústavněprávní intenzity neshledal.
31. V ústavní stížnosti stěžovatel dále zmiňuje, že se stížnostní soud vedle znaleckého posudku nezabýval ani přiloženými lékařskými zprávami. Stěžovatel svou argumentaci dále nerozvíjí, když se zaměřuje zejména na ústavněprávní rozměr nedostatečného zohlednění závěrů znaleckého posudku. Ve vztahu k lékařským zprávám tak stěžovatel neuvádí, jakým způsobem se jejich neprovedení promítlo na porušení jím tvrzených ústavně zaručených práv. Úkolem Ústavního soudu není, aby za stěžovatele tuto argumentaci domýšlel. I tuto námitku proto Ústavní soud shledal za zjevně neopodstatněnou.
32. Konečně se Ústavní soud zabýval i poslední námitkou stěžovatele týkající se stěžovatelova polepšení, které rovněž nepřisvědčil. Tuto námitku totiž stěžovatel vznáší poprvé až v ústavní stížnosti, a proto je materiálně nepřípustná. Stěžovatel musí vyčerpat veškerou ústavně významnou argumentaci již v řízení před orgány, které vydaly napadená rozhodnutí. Svoji argumentační liknavost nemůže dohánět až v řízení před Ústavním soudem (např. nález sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. ledna 2025, bod 36 a tam uvedená judikatura).
33. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu