Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti S. T., zastoupeného JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem [adresa] proti výrokům II. až XI. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2010, č. j. KSHK 40 INS 7787/2010-A-22, KSHK 40 INS 7794/2010-A-16, proti části usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. KSHK 40 INS 7787/2010, KSHK 40 7794/2010, 1 VSPH 1018/2010-A-37, potvrzující napadené usnesení krajského soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, č. j. KSHK 40 INS 7787/2010, 29 NSČR 40/2011-B-38, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), podána řádně a včas, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví vyjmenovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřuje porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a naříkaných rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") vyslovil existenci úpadku stěžovatele a jeho manželky, načež zároveň prohlásil na jejich majetek konkurs a ustanovil insolvenčního správce, neboť u stěžovatele shledal naplnění všech podmínek pro vyslovení úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 16. prosince 2010 zrušil výrok III. usnesení krajského soudu, kterým se na majetek stěžovatele a jeho manželky prohlašoval konkurs, neboť dospěl k závěru, že krajský soud měl ze zákona povinnost nejprve vypořádat společné jmění manželů a teprve poté řešit úpadek obou dlužníků odděleně. Ve zbytku odvolací soud usnesení krajského soudu potvrdil, neboť se neztotožnil s námitkami stěžovatele, že celé insolvenční řízení je snahou jednoho z věřitelů poškodit stěžovatele a jeho manželku za situace, kdy se své pohledávky může domoci v rámci probíhajícího exekučního řízení.
Obě uvedená usnesení napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud posledním napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud především nepřisvědčil námitce stěžovatele, že jeho platební neschopnost je způsobena pouze nemožností disponovat majetkem v důsledku probíhajícího exekučního řízení, jelikož stěžovatel neplatí řádně své dluhy již několik let. Ze stejného důvodu pak pouhým prohlášením úpadku a konkursu nemohl být dlužník nespravedlivě poškozen na svých právech.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu proto stěžovatel brojí ústavní stížností, v jejímž odůvodnění tvrdí, že soudy vyhodnocovaly skutkový stav způsobem, kterým došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Obecné soudy především pochybily, když nezabránily šikaně stěžovatele ze strany jednoho z věřitelů, jejímž prostředkem bylo vedené insolvenční řízení. Insolvenční žalobce se totiž nejprve domohl exekučního řízení proti stěžovateli a jeho manželce, čímž docílil jejich platební neschopnosti jako důsledku snížené dispozice s jejich majetkem, a následně podal insolvenční žalobu, které soud, s ohledem na naplnění formálních znaků úpadku, vyhověl. Stěžovatel má za to, že obecné soudy překroutily účel insolvenčního řízení, kterým rozhodně nemůže být jedna z věřitelových možných procesních cest k dobytí pohledávky. Při takovém pojetí by byl každý dlužník, který nějaký čas své pohledávky neplatil, vystaven na milost jakémukoliv svému věřiteli, a to bez ohledu na majetek, kterým dlužník fakticky disponuje. Obecné soudy by proto podle stěžovatele neměly při posuzování žaloby zkoumat jen formální znaky úpadku, nýbrž i úmysl insolvenčního žalobce. Ani jeden ze soudů tak při svém rozhodování nezohlednil zásadu, zakotvenou v ustanovení § 5 odst. 1 insolvenčního zákona, že nikdo nesmí být vedením insolvenčního řízení nespravedlivě poškozen. Neposkytnutím ochrany stěžovatelovým základním právům a svobodám se Nejvyšší soud sám dopustil neoprávněného zásahu do těchto práv a stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace a aplikace norem jednoduchého práva, které se jeví v daných souvislostech svévolnými [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení a své úvahy v tomto směru řádně osvětlily. Nejedná se tudíž o rozhodnutí, které by vybočovalo z rámce daného ústavními předpisy.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že v daném případě došlo k naplnění všech podmínek pro vyhlášení úpadku stěžovatele, a tudíž, s ohledem na ochranu práv věřitelů, obecným soudům nezbylo než insolvenční žalobě vyhovět. Obecné soudy mají pak se při hodnocení naplnění těchto podmínek povinnost zabývat se k námitce dlužníka i úmyslem insolvenčního žalobce, aby insolvenční soud neposkytl ochranu práv například žalobci zneužívajícího svého postavení. K takovému posouzení jsou obecné soudy povinovány i ze znění stěžovatelem zmíněného ustanovení § 5 odst. 1 insolvenčního zákona. V praxi však bude úmysl insolvenčního žalobce shledán jako rozporný s dobrými mravy pouze ve výjimečných případech, kdy by platební neschopnost dlužníka byla způsobena samotným věřitelem s ryzím úmyslem jej poškodit. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, byla tato otázka obecnými soudy řešena (str. 5 napadeného usnesení) a obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že insolvenční žalobce svého postavení nezneužil, neboť platební neschopnost stěžovatele nevznikla pouze v důsledku probíhajícího exekučního řízení. Vzhledem k ústavní povinnosti chránit oprávněné zájmy věřitelů se v daném případě obecné soudy pouhým deklarováním stěžovatelova úpadku nedopustily neoprávněného zásahu do jeho základních práv a svobod.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu