Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele S. M., o návrhu na zrušení zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se svým podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2008 a označeným jako ústavní stížnost na zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, domáhá zrušení uvedeného zákona, který je dle něj diskriminující a současně ohrožuje svobodu a základní životní podmínky sociálně slabých občanů. Domnívá se, že povinností veřejnoprávního rozhlasu a televize je informovat občany o dění v naší zemi a ve světě, jakož i jakým způsobem pracují ústavní činitelé. Takovéto informace musí být hrazeny ze státní pokladny, neboť je povinností státu je občanům předávat, a to bezplatně.
Ústavní soud se, dříve než mohl přistoupit k věcnému projednání věci, zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální náležitosti návrhu ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Z návrhu na zahájení řízení musí být mimo jiné patrno, co návrh sleduje a čeho se navrhovatel domáhá (§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podle ust. § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 74 zákona o Ústavním soudu může být návrh na zrušení zákona jednotlivou osobou podán toliko spolu s ústavní stížností, nastala-li uplatněním napadeného zákona skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a je-li podle tvrzení stěžovatele napadený zákon v rozporu s ústavním zákonem.
Ústavní soud však z podání neseznal, že by se navrhovatel skrze ústavní stížnost domáhal ochrany svých základních práv proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí, opatření či zásahu orgánu veřejné moci, k němuž by došlo na základě uvedených právních předpisů. Samotné prohlášení, že určitý zákon nepovažuje za spravedlivý a že navrhovateli se děje na jeho základě křivda, nelze považovat za návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ust. § 72 zákona o Ústavním soudu a na základě takového podání tedy nemůže dojít ani k zahájení řízení o zrušení zákona ve smyslu ust. § 64 odst. 1 písm. e) a ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh, dle ustanovení ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Za uvedených okolností považoval Ústavní soud již za nadbytečné navrhovatele vyzývat k odstranění vad návrhu (ve smyslu § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 29. ledna 2008
Stanislav Balík soudce zpravodaj