Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2008 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. Janem Hrežem, advokátem se sídlem ve [adresa] směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2007, č. j. 21 Cdo 3338/2006-183, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2006, č. j. 49 Co 281/2004-148 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 5. 2004 , č. j. 7 C 1035/2001-118, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se řádnou a včasnou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci jím podané žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26. odst. 3 Listiny). Stěžovatel namítal, že přestože dostal výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů, neboť z důvodu racionalizace a efektivnosti bylo jeho místo zrušeno, nezbytnost vykonávané funkce plynula z veřejnoprávních předpisů. Zaměstnavatel dovodil nadbytečnost jen za cenu porušení práva. Obecné soudy neposkytly stěžovateli ochranu, přestože zaměstnavatel měl prospěch z vlastního protiprávního jednání, což odporuje principům právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Tuto námitku obecné soudy ani nevypořádaly. Z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 5. 2004, č. j. 7 C 1035/2001-118, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 8. 2001 je neplatná, a že pracovní poměr trvá. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval shodně jako v ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně odvoláním napadený rozsudek potvrdil svým rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, č. j. 49 Co 281/2004-148, kterýžto stěžovatel napadl dovoláním.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, č. j. 21 Cdo 3338/2006-183, dovolání stěžovatele zamítl (srov. na www.nsoud.cz/rozhod.php).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelovou stěžejní námitkou (tj. relevancí skutečnosti, že zaměstnavatel neměl po přechodnou dobu k dispozici pracovníka, splňující kvalifikační předpoklady pro výkon jedné z nově kumulovaných pracovních činností), se zabýval jak odvolací, tak dovolací soud. Krajský soud ve svém rozsudku (č. j. 49 Co 281/2004-148, str. 4) konstatoval, že činnost vodohospodáře představovala cca 10 % činností stěžovatelovy pracovní náplně, přičemž ze soudní praxe plyne, že výpovědní důvod dle ust. § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce v tehdy platnému znění lze použít i v případě, že nebyly zrušeny veškeré pracovní činnosti zaměstnance, ale zaměstnavatel nepotřebuje práce vykonávané v původním rozsahu. Dovolací soud ve svém rozsudku (21 Cdo 338/2006-183, str. 8) konstatoval, že rozhodnutí o organizační změně je faktické povahy a soud jej nepřezkoumává z hlediska zásad stanovených pro platnost právního úkonu v ust. § 242 zákoníku práce v tehdy platném znění. Z těchto důvodů nebylo možno spojovat výpověď danou stěžovateli s otázkou, zda zaměstnavatel bude schopen v každém okamžiku dostát povinnostem vyplývajícím z vodního zákona a prováděcí vyhlášky k tomu zákonu. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy posoudily stěžovatelovu věc způsobem ústavně přijatelným.
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. ledna 2007
Jiří Nykodým předseda senátu