Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. února 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. P. B., správce konkurzní podstaty Moravia banka, a. s. v likvidaci, se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. D. B., advokátkou se sídlem [adresa] - Slezská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 14 Cm 106/2004 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 9 Cmo 268/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá:
Odůvodnění
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 2 Listiny. Žalobou ze dne 27. 2. 2004 se žalobce TCHAS, spol. s r. o., se sídlem [adresa] kterým by soud určil, že má za úpadcem Moravia bankou, a. s. v likvidaci pohledávku ve výši 4.954.531,07 Kč. 31. 7. 2008 vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět. Soud proto řízení podle ust. § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. zastavil a zároveň ve výroku II. přiznal stěžovateli náklady řízení ve výši Kč 6.575,- splatné do tří dnů od právní moci napadeného usnesení k rukám právní zástupkyně stěžovatele Mgr. D. B., advokátky se sídlem [adresa] . Proti výroku II., který se týkal náhrady nákladů řízení, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 14 Cm 106/2004 podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a potvrdil ve výroku II. usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel v ústavní stížnosti (postrádající ústavně právní argumentaci) uvedl, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc. Dle stěžovatelova tvrzení došlo k porušení jeho, v ústavní stížnosti uvedených, základních práv tím, že obecné soudy nesprávně rozhodly o výši paušální odměny za zastupování účastníka advokátem v občanském soudním řízení o určení pravosti pohledávky v incidenčním sporu, když tuto přiznaly podle ust. § 8 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 ve výši Kč 6.200,- a ne podle ust. § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 ve výši Kč 105.800,-. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých základních práv, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva, kterou Nejvyšší soud již vyřešil svým výkladem, který je z hlediska ústavního přijatelný a Ústavní soud proto nemá důvod k zásahu. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou ústavněprávní argumentaci nepředložil. Postup a závěry obecných soudů z hlediska ústavněprávního nevybočily z rámce možného posouzení věci.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2009
Jiří Nykodým předseda senátu