II. ÚS 3255/16

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání směřující proti usnesení soudního exekutora JUDr. J. Š., Exekutorský úřad Jablonec nad Nisou, ze dne 28. 3. 2016, č. j. 090 EX-303/09-108.

2. Tímto usnesením soudní exekutor vydal dražební vyhlášku dle ustanovení § 336b odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, na blíže specifikovanou nemovitost. Stěžovatel však namítal, že je vlastníkem této nemovité věci, kdy u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 62/2011 vedl řízení o vyloučení této nemovité věci z exekuce a jeho žaloba byla dle jeho názoru nesprávně pravomocně zamítnuta, byť zdůrazňoval, že tuto věc nyní projednává Ústavní soud. Proto navrhl, aby dražební jednání bylo zrušeno a aby bylo vyčkáno na rozhodnutí Ústavního soudu o dotčené ústavní stížnosti (resp. o jeho určovací žalobě).

3. Nyní napadeným usnesením krajský soud odvolání stěžovatele odmítl jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Ustanovení § 336c odst. 5 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) sice stanoví, že proti dražební vyhlášce mohou podat odvolání také osoby, které mají k nemovitosti věcné právo. Stěžovatelem tvrzené vlastnické právo však nelze mít dle soudu za prokázané, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán povinný v dotčené exekuci, kdy stěžovatel sice své vlastnické právo uplatnil vylučovací žalobou dle ustanovení § 267 občanského soudního řádu, ale tato žaloba byla pravomocně zamítnuta. Vedení dalších soudních řízení o určení vlastnictví věci přitom na výsledek řízení o vylučovací žalobě nemůže mít žádný vliv, a proto stěžovatele nelze pokládat za osobu, která má k dotčené nemovité věci věcné právo.

4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že je vlastníkem nemovitosti určené k dražbě, kdy napadené usnesení údajně vychází z neúplného dokazování a spočívá na nesprávném posouzení věci, protože se soud nezabýval tím, zda je skutečně vlastníkem dotčené nemovité věci a je tedy osobou oprávněnou k podání odvolání. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že účinně odstoupil od smlouvy o převodu předmětné nemovité věci, pročež nemohlo dojít k jejímu převodu, takže povinný v dotčené exekuci není fakticky jejím vlastníkem, ačkoliv je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Krajský soud se tak měl dle stěžovatele zabývat zjišťováním konkrétních okolností případu, zkoumat původ převáděné nemovité věci a takto měl vyčkat na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci určení vlastnictví, aby měl jistotu, že je zajištěn soulad mezi zapsaným a skutečným stavem. Stěžovatel uzavírá, že krajský soud mu odepřel možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 Listiny a odepřel mu spravedlnost.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně konstatuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se v podstatné míře míjí s obsahem nyní napadeného usnesení, neboť směřuje především proti předchozím rozhodnutím soudů o jím podané žalobě k určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti. V této věci však již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 120/16 (na které nyní Ústavní soud pro stručnost pouze odkazuje), kterým ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou a ponechal tak nedotčena pravomocná rozhodnutí obecných soudů, z nichž vycházel krajský soud v nyní projednávané věci. V citovaném usnesení I. senát Ústavního soudu výslovně uvedl, že "o kupní cenu stěžovatele nepřipravil formalistický výklad právních předpisů obecnými soudy, nýbrž jeho vlastní nedůsledný postup při uplatňování nároků z kupní smlouvy plynoucích."

8. Takto se tedy nyní rozhodující senát zaměřil pouze na přezkum nyní napadeného usnesení, přičemž neshledal, že by trpělo jakýmikoli právními vadami. Krajský soud totiž jednoznačně uvedl, z jakého důvodu neshledal stěžovatele osobou oprávněnou k podání odvolání, když tento závěr v napadeném usnesení rovněž náležitě odůvodnil (viz s. 5-6). Ústavní soud, který napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody a jeho úkolem tedy není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního, proto nemá důvod tyto závěry za dané situace jakkoliv přehodnocovat, neboť plně odpovídají zjištěným skutkovým okolnostem a také dotčeným ustanovením občanského soudního řádu. Nyní rozhodující senát přitom musí odmítnout námitky stěžovatele, že se měl krajský soud zabývat též určením vlastnického práva k předmětné nemovitosti, neboť tato otázka byla předmětem jiného soudního řízení a pokud toto řízení bylo již pravomocně skončeno, postupoval krajský soud správně, pokud plně akceptoval závěry vyslovené v tomto řízení.

9. Pokud stěžovatel namítá, že mu krajský soud neumožnil podání dovolání k Nejvyššímu soudu, musí Ústavní soud vytknout, že takto soud vyšel z dotčených ustanovení občanského soudního řádu a na jeho závěrech nelze shledat jakékoli porušení jeho práv, kdy Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout, že z ústavního pořádku České republiky nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud tedy musí odmítnout, že by v dotčené věci bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť pokud krajský soud dospěl k právnímu závěru, který se odlišoval od představ stěžovatele, nelze jeho rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivé; pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jeho rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážil přednesené argumenty, což se však v nyní hodnoceném případě stalo.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě stěžovatele nenastala natolik mimořádná situace, že by byl nezbytný jeho derogační zásah. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu