Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků 93 č. p. [č.p.]-2350 v Mostě, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018 č. j. 32 Cdo 533/2018-129, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 17 Co 631/2015-112 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 1. 2015 č. j. 40 C 164/2010-64, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Mostě zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 100 163,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Spor se týká nároků stěžovatele z vyúčtování záloh za dodávku teplé užitkové vody (TUV) za období kalendářního roku 2005 a 2006. Nárok za období roku 2005 obnáší částku ve výši 20 995,60 Kč a nárok za období roku 2006 obnáší částku ve výši 79 167,60 Kč. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená soudní rozhodnutí mají za následek, že stěžovatel může svým členům společenství vlastníků (vlastníci bytů v domě) vyúčtovat za přípravu teplé užitkové vody pouze energii do hodnoty 0,525 GJ/m3, ale externímu dodavateli TUV (žalovaný) musel uhradit energii v hodnotě 0,600 GJ/m3. Rozdíl fakturované energie 0,075GJ/m3 x odebraný objem TUV v celkové částce cca 100 tis Kč, muselo společenství vlastníků uhradit z fondu oprav určeného na opravy a investice. V konečném důsledku zaplatili vlastníci bytů i energii nad měrný ukazatel spotřeby energie pro přípravu TUV s hodnotou 0,525 GJ/m3.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávaném případě.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
6. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy a na první pohled je zřejmé, že její námitky postrádají jakýkoli ústavněprávní rozměr. Obecné soudy se v průběhu řízení s námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelky na soudní ochranu.
7. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů, je zjevné, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu