Ústavní soud rozhodl o návrhu obchodní společnosti TEMPLUM - společenské hry s.r.o., se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2011 č. j. 20 Co 385/2011-217 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 7. 2011 č. j. 34 C 396/2008-164, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do celé řady jejích základních práv a svobod, zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále žádá, aby náklady jejího právního zastoupení zaplatil stát.
Ústavní soud nejdříve posoudil, zda návrh splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožňující jeho meritorní projednání.
Zmíněné podání však náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem nesplňuje. Stěžovatelka si je sepsala sama a není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem na základě kvalifikované plné moci, jak to vyžaduje ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Není-li splněna podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepisu ústavní stížnosti advokátem, stanovená fyzickým či právnickým osobám zákonem o Ústavním soudu, Ústavní soud stěžovatele podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu vyzve k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Tento postup však není nutný v každém případě. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle citovaného ustanovení je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Pokud však stěžovateli dříve (v předchozích řízeních) poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení jednak neefektivním a formalistickým, jednak to ve své podstatě představuje obcházení lhůt stanovených v § 72 odst. 3, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu, neboť zákonná šedesátidenní lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti, přičemž její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k doplňování návrhu či odstraňování jeho vad stěžovatele zvýhodňuje oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Jak Ústavní soud zjistil z lustrace ústavních stížností, stěžovatelka byla Ústavním soudem opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem a o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučována v souvislosti s jejími předchozími podáními adresovanými Ústavnímu soudu. Z toho vyplývá, že je již dlouho a velmi dobře informována o tom, jaké požadavky klade zákon o ústavním soudu na řádnou ústavní stížnost. V okamžiku podání nyní posuzovaného návrhu jí rovněž bylo známo shora prezentované stanovisko, neboť její předchozí nekvalifikovaně podané návrhy již Ústavní soud opakovaně odmítl, aniž by ji vyzýval k odstranění vad (viz II. ÚS 3975/11, I. ÚS 3944/11, III. ÚS 3110/11, II. ÚS 355/12 a další). Ústavní soud tedy již považuje za nadbytečné stěžovatelku znovu formálně vyzývat k odstranění vad jejího podání za situace, kdy ani předchozí opakované výzvy zjevně nerespektovala. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 14. února 2012
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj