Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. I., zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2011 č. j. 16 C 11/2010-113 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 č. j. 39 Co 127/2011-141, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Dne 3. 11. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež byla posléze doplněna tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo mimo jiné porušeno jeho základní subjektivní právo na ochranu osobní integrity, na ochranu zdraví a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 7, čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se přitom věcně zabývalo otázkou výživného pro rozvedenou manželku, jež požadovala žalobkyně po stěžovateli. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítá, že soudy nesprávně posoudily důvody zániku manželství (manželství neztroskotalo výlučně vinou stěžovatele), když nadto při stanovení výše jeho vyživovací povinnosti nebyl podle stěžovatele dostatečně zohledněn částečný pokles jeho příjmů, jakož i skutečnost, že si musel hradit náročný stomatologicko-chirurgický zákrok. Konečně stěžovatel namítá, že vycházel z informace uvedené v elektronické databázi InfoSoud, provozované Ministerstvem spravedlnosti České republiky, obsahující informace o průběhu řízení, z níž vyplývalo, že jednání nařízené před soudem I. stupně v právě posuzované věci na 13. 1. 2011, bylo zrušeno. Zrušeno však nebylo a právní zástupce stěžovatele vycházející z této mylné informace se jednání nezúčastnil, čímž ovšem podle názoru stěžovatele bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
2. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 3. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 4. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující. 5. Stěžovatel ve své stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas se zhodnocením dokazování ve věci provedeným a následným právním posouzením věci, přičemž opakuje námitky uplatňované již v řízení před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Obecné soudy se posouzení možností a schopností stěžovatele přispívat bývalé manželce na přiměřenou výživu náležitě věnovaly a na jeho námitky bylo vyčerpávajícím způsobem reagováno. Ostatně k odvolání stěžovatele došlo k částečnému snížení rozsahu jeho vyživovací povinnosti, a to právě s ohledem na jím hrazený stomatologicko-chirurgický zákrok, byť ten - jak ve svém důsledku v ústavní stížnosti připouští i sám stěžovatel - má alternativu hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění a tuto stěžovatelovu zdravotní indispozici nelze s invaliditou jeho bývalé manželky srovnávat. 6. Pokud se týká námitky stěžovatele, že díky chybnému údaji v databázi InfoSoud se jeho právní zástupce nedostavil k jednání před soudem, protože nařízené jednání mělo být zrušeno (ačkoli nebylo), pak nutno v prvé řadě upozornit, že stěžovatel se nad rámec informace v této databázi z jednání omluvil a odročení nežádal. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že databáze InfoSoud má čistě informativní charakter. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 přitom plyne, že právní zástupce stěžovatele byl v průběhu řízení o případných změnách v nařízených jednáních náležitě informován, a proto neměl důvod se na tuto informaci spoléhat. Nadto ani v odvolacím řízení, ani v ústavní stížnosti samotné stěžovatel nenamítal a nenamítá nic konkrétního, co by alespoň naznačovalo diskrepanci ústavněprávního charakteru způsobenou touto chybou. 7. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu