Odůvodnění
Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Dne 2.12. 1996 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelky, která ve své ústavní stížnosti uvedla, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2.9. 1996, sp. zn. 21 Co 309/95, kterým byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22.12. 1994, č.j. 6 C 386/93-23, zrušen a řízení bylo ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 a § 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 103 o. s. ř. zastaveno, došlo k porušení čl.1, 2, 4, 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). 1
II.ÚS 332/96
Porušení uvedených článků Listiny spatřuje navrhovatelka mimo jiné v tom, že citovaným usnesením Krajského soudu v Brně byla státní moc uplatněna nad mez stanovenou zákonem a byla jí uložena povinnost větší, než stanoví zákon.
V další části stížnosti navrhovatelka uvádí, že v daném případě nemělo být řízení odvolacím soudem zastaveno z důvodu nedostatku pasivní legitimace, když tento názor je opřen pouze o stanovisko rozhodujícího soudu a jeho výklad procesního nástupnictví v případě singulární sukcese.
Navrhovatelka má za to, že odvolací soud nepostupoval v intencích zákona, neboť smyslem celého občanskoprávního řízení je rozhodovat zákonným způsobem o právech a právem chráněných zájmech účastníků. V dané věci rozhodl krajský soud o zastavení řízení a ve svém odůvodnění usnesení uvedl : " Účastníkem řízení se stává mimo jiné ten, koho navrhovatel v návrhu označil za odpůrce. Na změnu v osobě účastníka bez návrhu účastníků řízení pamatuje o. s. ř. pouze v ustanovení § 107 o. s. ř u tzv. univerzální sukcese. V daném případě se však o tento případ nejedná. Soud I. stupně měl správně i nadále ve věci jednat se státním podnikem B., jako označeným odpůrcem. Pokud soud bez dalšího jednal a rozhodl proti a.s. B., je to důvod ke zrušení jeho rozsudku, jelikož jednal a rozhodl proti někomu, kdo se nikdy nestal účastníkem řízení. "
S tímto názorem soudce zpravodaj souhlasí, neboť v žalované věci označila stěžovatelka za odpůrce B., když tento státní podnik existoval jak v době podaného návrhu, tak i v době rozhodování soudu I. instance, takže se nejednalo o nesprávné podání ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř., i když bylo zřejmé, že takto označený účastník řízení v době rozhodování okresního soudu neměl v dané věci procesní legitimaci. K zániku odpůrce došlo, jak zjistil odvolací soud, až dnem 6.5. 1996, kdy došlo k výmazu z obchodního rejstříku.
II.ÚS 332/96
Lze rovněž souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v případě současné existence dvou nezávislých právních subjektů, a to B., s.p. a B., a. s. se shodným sídlem, nelze vyvodit v případě záměny účastníka řízení závěr o univerzální sukcesi.
Jestliže stěžovatelka tvrdí, že v daném případě odvolací soud nevzal v úvahu možnost singulární sukcese, při níž by došlo na straně odpůrce k procesnímu nástupnictví, aniž by o něm soud musel rozhodovat ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., pak zřejmě pominula skutečnost, že prvoinstanční soud jednal s a. s. B., jako s účastníkem řízení, aniž bylo v průběhu řízení vedeného u okresního soudu některým z účastníků řízení soudu oznámeno, že tento soud nadále jedná s právním nástupcem odpůrce jako s účastníkem řízení.
S ohledem na tuto skutečnost soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost jako zcela neopodstatněnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu V Brně dne 22.9. 1997