II. ÚS 3332/11

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. sp. zn. III. ÚS 441/04, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 36, str. 53). Ústavní stížností napadeným usnesením zrušil Nejvyšší soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2010 ve věci sp. zn. 117 EC 53/2009 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010 ve věci sp. zn. 68 Co 402/2010 a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení; dovolací soud totiž dospěl k závěru, že projednávaná věc je zatížena vadou, jež mohla mít ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 občanského soudního řádu za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že zájmy žalované společnosti Kai Xia Ke s.r.o. jsou v rozporu se zájmy její právní zástupkyně JUDr. J. V. (dle § 32 odst. 2 občanského soudního řádu), a to v souvislosti s návrhem žalobkyně (většinové spoluvlastnice předmětné nemovitosti), aby do řízení přistoupila na žalované straně JUDr. J. V., jakožto menšinová spoluvlastnice předmětné nemovitosti, s níž měla žalovaná společnost uzavřít (neplatnou) nájemní smlouvu. Napadeným usnesením dovolacího soudu byla tedy zrušena usnesení nalézacího a odvolacího soudu a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tak není pravomocně skončené a stěžovatelky mohou k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci. V souladu se svojí ustálenou judikaturou přitom Ústavní soud neshledal, že by napadené kasační rozhodnutí bylo možno považovat za nemeritorní rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelek; nic takového ostatně stěžovatelky v ústavní stížnosti ani netvrdí. Okolnost, že soudy první a druhé instance budou vázány právním názorem dovolacího soudu, nikterak neumenšuje možnost stěžovatelek brojit proti jimi oponovanému právnímu závěru Nejvyššího soudu před obecnými soudy argumentací předloženou v projednávané ústavní stížnosti (žádné stadium občanskoprávního soudního řízení se tím neuzavírá), stejně jako se jim tím neklade žádná překážka k případné ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 1493/08); nic tedy nebrání stěžovatelkám, aby v budoucnu napadly ústavní stížností rozhodnutí, jež bude v jejich věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", dospějí-li k závěru, že v důsledku tohoto rozhodnutí byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost. Ústavní soud pro úplnost dodává, že z důvodu (zjevné) nepřípustnosti posuzované ústavní stížnosti nevyzýval stěžovatelku JUDr. J. V. k odstranění vady podání, spočívající v absenci jejího právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem (ustanovení § 29 a § 30 zákona o Ústavním soudu), na níž nic dle ustálené judikatury Ústavního soudu nemění ani skutečnost, že stěžovatelka je advokátkou (viz stanovisko Pl. ÚS-st. 1/96). Ústavní soud musí současně zdůraznit, že taktéž z důvodu (zjevné) nepřípustnosti projednávaného podání se (věcně) nezabýval bezvadností právního zastoupení stěžovatelky Kai Xia Ke s.r.o. (ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 občanského soudního řádu), tedy otázkou, zda může být v kontextu dané věci pro řízení před Ústavním soudem právně zastoupena právě stěžovatelkou JUDr. J. V. Předestřená otázka bude v probíhajícím řízení předmětem rozhodování obecných soudů, pročež by Ústavní soud mohl porušit zásadu subsidiarity (na níž je jeho ústavněprávní přezkum rozhodnutí obecných soudů založen), pokud by se k této otázce, byť i nepřímo (implicitní aprobací, nebo zasláním výzvy k odstranění vady právního zastoupení), jakkoli vyjadřoval. V záhlaví uváděné právní zastoupení společnosti Kai Xia Ke s.r.o. JUDr. J. V. je tak nutno chápat jako čistě (formální) přepis údajů obsažených v ústavní stížnosti a k ní přiložené speciální plné moci, jenž bez dalšího nezakládá (materiální) bezvadnost tohoto právního zastoupení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2011 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj