II. ÚS 3351/12

Odůvodnění

Řádně a včas podanou ústavní stížností, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť podle jeho názoru jimi bylo porušeno práva na spravedlivý proces. Proti stěžovateli jako proti povinnému byl původně obchodní společností PARTNER s. r. o. v likvidaci podán návrh na nařízení a provedení exekuce ve věci vymožení částky 947.137 Kč. Následně pověřená soudní exekutorka připustila, aby na místo oprávněného vstoupili do řízení noví oprávnění, A. D. pro částku 473.569,50 Kč a J. S. pro částku 473.569,50 Kč, kteří se stali v rozsahu uvedených částek oprávněnými na základě smluv o postoupení pohledávky uzavřených se společností PARTNER s. r. o., dne 6. února 2003. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. Uvedl, že obě smlouvy o postoupení shora uvedených pohledávek mají všechny zákonem předepsané náležitosti včetně legalizace podpisů, byť k ní došlo s časovým odstupem po jejich uzavření. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením tak, že dovolání zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, co je předmětem zjišťování soudu při rozhodování o povolení exekuce a procesním nástupnictví s tím, že v tomto řízení není dán prostor pro posouzení věci samé. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil v exekučním řízení před obecnými soudy. Konkrétně šlo o to, že namítal neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, a to jednak pro rozpor s § 196a odst. 3 obchodního zákoníku a dále, že smlouvu neuzavřel jednatel společnosti, ale osoba zmocněná valnou hromadou, která jednatelem nebyla. Kromě toho zpochybňoval datum uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, neboť pravost podpisů byla prokázána až prohlášením o pravosti učiněným v roce 2007. Nejvyššímu soudu vytýká, že se odchýlil od své vlastní judikatury, neboť v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 29 Cdo 4460/2010 dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 6. února 2003 je neplatná. V tomto postupu soudu spatřuje porušení práva na soudní ochranu.

Zákon o Ústavním soudu v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud vycházel z toho, že není součástí obecné soudní soustavy soudů [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel především namítá porušení základního práva na spravedlivé soudní řízení a tvrdí, že mu byla odepřena soudní ochrana. Zcela ovšem přehlíží, že právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu je podmíněno tím, že se tak musí dít "stanoveným postupem". Tím je procesní předpis, který upravuje pravidla, za nichž soud jedná. Oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se řídily při svém rozhodování, a zejména Nejvyšší soud podrobně vyložil rozsah přezkumu podmínek, za nichž, jsou-li splněny, musí soud připustit procesní nástupnictví. V žádném případě v rámci tohoto řízení nejde o meritorní přezkum platnosti právní skutečnosti, na jejímž základě je navrhováno procesní nástupnictví, ale toliko o přezkum její způsobilosti mít za následek přechod nebo převod práv a povinností na nový subjekt. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu by došlo jen tehdy, pokud by mu byla upřena možnost zákonným způsobem domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu či pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. Důvod, proč soudy opravným prostředkům stěžovatele nevyhověly, byl zákonný. To, že se stěžovatel s tímto výkladem neztotožňuje, nezakládá neústavnost postupu obecných soudů. Nelze navíc přehlédnout, jak správně připomněl Nejvyšší soud, že při zkoumání procesního nástupnictví v rámci exekučního řízení není možné se zabývat exekučním titulem (tedy smlouvou o postoupení pohledávky). Stěžovateli však nic nebránilo a nebrání, aby smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě byla připuštěna změna v osobách oprávněných, napadl. Stěžovateli tak zůstaly možnosti soudní ochrany zachovány. Výsledky jiných, byť obdobných řízení, nejsou pro stávající věc spočívající ve stanovení procesního nástupnictví určující. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu