II. ÚS 3387/22

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku (dále jen tr. z.), a dále přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 dost. 1 tr. z. Za shora uvedené trestné činy a za sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. z., a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. z., pro které byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 133/2020-527 ze dne 27. 4. 2021, který nabyl právní moci dne 14. 9. 2021 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 204/2021-670 ze dne 14. 9. 2021, byl podle § 283 odst. 2 tr. z. za použití § 43 odst. 2 tr. z. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Současně byl převzat bez jakékoliv změny také výrok o uložení peněžitého trestu a trestu propadnutí věci z rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 133/2020-527 ze dne 27. 4. 2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 204/2021-670 ze dne 14. 9. 2021 za současného zrušení některých navazujících výroků.

Na základě odvolání stěžovatele byl uvedený rozsudek Krajským soudem v Brně zrušen, přičemž rozsudkem téhož soudu č. j. 4 To 268/2021-397 ze dne 19. 4. 2022, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly odvolacím soudem zopakovány stěžovateli dříve uložené tresty, tedy trest peněžitý v celkové výši 600 000 Kč, jakož i další v rozsudku blíže určené tresty.

Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 753/2022-458 ze dne 30. 8. 2022, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel vytýká obecným soudům, že k závěru o jeho vině dospěly toliko na základě výpovědi svědkyně M. M., jejíž výpověď vyhodnotily jako věrohodnou. Současně podle stěžovatele obecné soudy nevysvětlily, proč by jeho verze o skutkovém ději, která se oproti verzi jmenované svědkyně zásadně odlišuje, neměla obstát. Soudy rovněž nedostály své povinnosti, aby v případě uložení sankcí postihující majetek stěžovatele pečlivě a důsledně vyjasnily jeho majetkové poměry a především, aby s odkazem na § 68 odst. 6 tr. z. zjistily, zda je peněžitý trest v tomto případě vůbec dobytný. Stěžovateli byl uložen velmi citelný peněžitý trest ve výši 600 000 Kč, přičemž tento je osobou nezaměstnanou, na jejíž majetek jsou vedeny exekuce a nelze odhlédnout ani od toho, že mu byl soudem přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. Obecné soudy se řádně nezabývaly majetkovými poměry stěžovatele a vycházely toliko z ničím nepodložené hypotézy, že finanční prostředky zajištěné v průběhu trestního řízení především na bankovním účtu S. F. pochází z trestné činnosti a jsou v jeho vlastnictví. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebyla respektována zásada přiměřenosti trestních sankcí, neboť nebyla zachována proporcionalita mezi účelem trestu a mírou omezení jeho základních práv.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nejprve předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatel totiž v podstatě pouze polemizuje se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry obecných soudů opírajícími se o výklad podústavního práva.

Z odůvodnění obecných soudů se podává, že tyto se všemi stěžovatelem vznesenými námitkami již zabývaly. Namítá-li kupříkladu stěžovatel, že se obecné soudy nevypořádaly s důvody, pro které soudy uvěřily výpovědi svědkyně M. před výpovědí jeho, lze jej zcela odkázat na odst. 22 a násl. odůvodnění nalézacího soudu.

Namítá-li stěžovatel v souvislosti s uloženým trestem svoji nemajetnost, lze jej opět odkázat na odůvodnění obecných soudů, konkrétně pak na napadené usnesení Nejvyššího soudu, z něhož se mimo jiné podává, že peněžitý trest uložený stěžovateli byl již vykonán. Z uvedeného pak plyne, že pokud došlo v minulosti k úspěšnému výkonu rozhodnutí, nemohly být majetkové poměry stěžovatele takové, že by trest nemohl být vykonán. Byly-li peněžní prostředky stěžovatele identifikovány orgány činnými v trestním řízení na účtu S. F., stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by se tato proti jejich konfiskaci jakkoliv bránila. Navíc, hypoteticky vzato, jednalo-li by se skutečně o peněžní prostředky S. F., byl by stěžovatel stran vznesení této námitky osobou zjevně neoprávněnou.

Dovolává-li se stěžovatel přiměřenosti trestních sankcí, nutno uvést, že pokud se obecný soud pohybuje při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin a drží se při tom obecných zásad pro ukládání trestů, není ze strany Ústavního soudu důvod do jeho rozhodování zasahovat.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2023

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu