II. ÚS 3391/16

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 31, čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla zatímní úprava výchovných poměrů stěžovatelky, jejímž otcem je V. H.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Plzni potvrdil jako věcně správné (ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") usnesení Okresního soudu v Klatovech, kterým okresní soud zamítl návrh matky stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by soud změnil rozsah pravidelného rodičovského styku otce s nezletilou dcerou (stěžovatelkou), jenž byl vymezen pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015, č. j. 64 Co 203/2015-417, tak, že otec je oprávněn se s ní stýkat každou sobotu v roce v místě svého bydliště vždy od 15.00 hodin do 18.00 hodin po dobu tří měsíců, následně pak od 10.00 hodin do 18.00 hodin. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s právním závěrem okresního soudu, dle něhož matka stěžovatelky neosvědčila žádné nové skutečnosti, které by v mezidobí nastaly a které by odůvodňovaly novou (zatímní) úpravu styku otce se stěžovatelkou, jaké se ve svých návrzích matka stěžovatelky opakovaně domáhala (zejména vyžadovala svoji přítomnost).

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv uvádí obdobné námitky ohledně negativního dopadu stanoveného pravidelného rodičovského styku otce s ní, které byly již obsahem návrhu matky stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, resp. jejího odvolání. I nadále tak v obecné rovině polemizuje se závěry obecných soudů (přijatých i v předešlých rozhodnutích) ohledně stanoveného harmonogramu rodičovského styku. Konkrétně pak polemizuje s právními závěry obecných soudů ohledně neexistence nových a závažných skutečností, které by odůvodňovaly změnu úpravy styku otce se stěžovatelkou.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud předně zvažoval skutečnost, že svým rozhodnutím o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky zastoupené matkou může ovlivnit nejen zájmy její, ale také obou rodičů. Vzhledem však k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených shledal ústavní stížnost stěžovatelky zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilé stěžovatelce opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (obdobně také srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012; usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/13 ze dne 8. 8. 2013; či usnesení sp. zn. II. ÚS 1888/16 ze dne 9. 8. 2016, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].

7. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě styku rodičů s nezletilými dětmi, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatelky. Z toho důvodu je však nezbytné uvedená rozhodnutí a samotné závěry přijaté obecnými soudy hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem (tedy včetně jejich zatímní úpravy prostřednictvím nařízených předběžných opatření) [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

8. Prizmatem výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že se ztotožňuje se závěry obecných soudů, v nichž neshledaly žádné závažné okolnosti, které by odůvodňovaly (s ohledem na nejlepší zájem stěžovatelky) zatímní změnu stávající úpravy jejího styku s otcem. Za tímto účelem ostatně obecné soudy provedly dokazování (zprávy opatrovníka stěžovatelky - Městský úřad v Klatovech, orgán sociálně právní ochrany dětí, či zprávy z vyšetření stěžovatelky v Psychologické poradně pro výchovu a vzdělání Plzeň), z nichž nevyplývá stěžovatelkou namítané tvrzení, že realizace rodičovského styku otce s ní má na její psychický stav negativní dopady. Matce stěžovatelky se proto nepodařilo prokázat tuto skutečnost, s níž pojí onu potřebu zatímně změnit dosavadní úpravu tohoto styku. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že matka stěžovatelky v řízení před obecnými soudy setrvale polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy (konkrétně Krajský soud v Plzni ve výše citovaném rozsudku) upravily rodičovský styk otce se stěžovatelkou, s nímž se dosud nesmířila (ostatně ze zjištění obecných soudů vyplývá, že mu matka různým způsobem leckdy i brání), přičemž návrhy na nařízení předběžného opatření představují procesní prostředky, jimiž se opakovaně domáhala jeho (alespoň zatímní) změny. V této polemice a také snaze pokračuje v ústavní stížnosti i stěžovatelka, neboť v ní obsažená argumentace, postrádající ústavněprávní rozměr (pouhý výčet celé řady "zasažených" základních práv stěžovatelky za takový považovat nelze), představuje toliko pouze souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů o neexistenci nových a závažných skutečností, odůvodňujících další změnu úpravy styku otce s ní. Ústavní soud se tak neztotožňuje s námitkami stěžovatelky ohledně zásahu do jejích základních práv postupem obecných soudů, neboť takový zásah neshledal, když postup obecných soudů považuje za ústavně konformní a vydáním ústavní stížností napadených usnesení neporušily základní práva stěžovatelky.

9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za dané situace zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu