Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a V. Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. T. V., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019 č. j. 15 Co 172/2019-203 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 2019 č. j. 19 C 8/2017-169, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel neprokázal věrohodným způsobem, že v jeho případě existují zvlášť závažné důvody pro osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel přes výzvu soudu nic neuvedl ke svým majetkovým a sociálním poměrům, nevyjasnil, z jakých příjmů momentálně hradí své potřeby a z jakého důvodu nemůže nalézt zaměstnání. Nalézací soud rovněž konstatoval, že má,vzhledem k tomu, že stěžovatel je schopen hradit náklady právního zastoupení, důvodné pochybnosti o úplnosti a věrohodnosti jeho tvrzení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví označeným usnesením potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatel hodnověrným způsobem neprokázal mimořádně tíživé výdělkové a majetkové poměry, které mu neumožňují soudní poplatek zaplatit. Ani v řízení před odvolacím soudem stěžovatel nedoložil důkazy na prokázání svých tvrzení, z jeho kusých tvrzení nelze dovodit žádná objektivní zjištění. Stěžovatel neprokázal, že objektivně není schopen ucházet se o alespoň částečný úvazek, o opaku naopak svědčí stěžovatelem vykonávána jednatelská činnost ve společnosti X. Tvrzení o majetkových a finančních poměrech je nevěrohodné rovněž s ohledem na měsíční vyživovací povinnost stěžovatele vůči jeho synům v celkové výši 9 000 Kč.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se nedostatečným způsobem vypořádaly s jím předloženými důkazy; důkazy byly hodnoceny jednostranně v neprospěch stěžovatele a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů je extrémní nesoulad. Stěžovatel rovněž brojí proti nedostatečnému odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel dále rozporuje jednotlivé závěry obecných soudů; namítá, že na své syny hradí výživné v celkové výši 3 800 Kč, funkci jednatele stěžovatel vykonává bezplatně a právní zastoupení nehradí.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Podle článku 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto ustanovení, stejně jako žádné jiné, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňuje, a proto nepřiznání osvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Osvobození od placení poplatku za řízení před obecnými soudy není obecně zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek.
8. K osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání tohoto osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů; Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým civilní soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly, neboť úsudek soudu "o poměrech účastníka" je v tom kterém konkrétním případě výrazně individuální [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 [U 28/19 SbNU 275]. Přezkumná role Ústavního soudu je výrazně limitovaná i tím, že civilní soudy rozhodují v rámci diskrečního oprávnění. Zásah Ústavního soudu je tak namístě tehdy, pokud civilní soudy nerespektují kogentní procesně právních normy nebo rozhodují za použití interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011(N 96/61 SbNU 489), nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další]. Takové pochybení v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu