Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PROBAY, spol. s r. o., v likvidaci, IČ [IČO], se sídlem [adresa] 4 - Krč, zastoupené Mgr. Jiřím Bártou, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014 č. j. 31 Nc 480/2014-126, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. listopadu 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014 č. j. 31 Nc 480/2014 -126 bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené žalobkyní (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") tak, že soudkyně Okresního soudu v Mladé Boleslavi JUDr. L. E. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této právní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 80/2014. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvádí, že soudkyně poté, co se dozvěděla o skutečnosti, pro kterou je z projednání věci vyloučena, tj. že projednávala spor sp. zn. 12 C 261/2009, měla tuto skutečnost oznámit předsedovi soudu. Soudkyně tak postupovala v rozporu s § 15 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a § 15b odst. 1 o. s. ř., když po uplatnění námitky podjatosti ze strany stěžovatelky neprovedla jen takové úkony, které nesnesou odkladu, nýbrž provedla kompletní dokazování, kdy v rámci dokazování návrhy na provedení důkazů přednesených stěžovatelkou neodůvodněně zamítla a následně o věci rozhodla. Soud tímto svým postupem porušil zásadu ekonomie řízení, kdy namísto projednání námitky podjatosti nadřízeným soudem, provedl kompletní řízení a o věci rozhodl, čímž došlo ke vzniku zbytečných nákladů řízení.
III. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V souladu s ust. § 75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných zákonných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05).
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o jí vznesené námitce podjatosti, tedy proti procesnímu rozhodnutí vydanému v civilním řízení, proti kterému není opravný prostředek přípustný (ust. § 16b o. s. ř.); tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance (jinak ex lege vyloučené), jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší. Ve světle výše uvedeného je nutno i nyní projednávanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti považovat za nepřípustnou. Vydáním napadeného usnesení ve věci podjatosti řízení neskončilo, a přestože Okresní soud v Mladé Boleslavi ve věci již rozhodl (a to dokonce dříve, než Krajský soud v Praze rozhodl o podané námitce podjatosti), stěžovatelka mohla uvedenou námitku uplatnit ve svém odvolání. Stěžovatelce totiž občanský soudní řád poskytuje v rámci řízení o vlastním předmětu sporu procesní prostředky k ochraně jejích práv (zejména odvolání a žaloba pro zmatečnost podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatelka nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Podmínkou však je, aby stěžovatelka tyto procesní prostředky řádně uplatnila. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, proti kterému nelze brojit jinými procesními prostředky, než ústavní stížností. Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. kromě rozhodnutí již citovaných i usnesení sp. zn. IV. ÚS 1643/08, sp. zn. II. ÚS 520/07 či sp. zn. III. ÚS 1603/130). Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Radovan Suchánek, v. r. soudce zpravodaj