Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem v právní věci stěžovatele P. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2016 č. j. KSPH 36 INS 14621/2011-B-138 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel napadá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 19. 10. 2016 (po výzvě k odstranění vad podání řádně doplněno 3. 2. 2017) usnesení Krajského soudu v Praze s tím, že jím byl porušeno jeho základní právo na právní pomoc ve smyslu ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. tvrdí, že porušování jeho základního práva se krajský soud dopouští v průběhu celého insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 36 INS 14621/2011.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy je žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce z řad advokátů za účelem provádění úkonů v insolvenčním řízení. Krajský soud shora označeným usnesením rozhodl, že stěžovateli v postavení dlužníka se zástupce z řad advokátů neustanovuje. Konstatoval, že při rozhodování vycházel z konstantního názoru, že v rámci insolvenčního řízení není nezbytně třeba k ochraně zájmů dlužníka, aby mu byl zástupce ustanoven a současně dodal, že stěžovatel ve své žádosti ani neuvádí, že jsou v jeho případě splněny předpoklady toho, aby byl osvobozen od soudních poplatků, ani nijak nerozvádí své majetkové poměry. V poučení soud uvedl, že proti jeho rozhodnutí lze podat odvolání.
3. Z uvedeného plyne, že stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností směřující proti usnesení soudu, které není konečným rozhodnutím, resp. není vyčerpáním všech prostředků, které jsou zákonem stanoveny k obraně jeho základních práv - zde podání odvolání proti napadenému rozhodnutí.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom možných nedostatků v podobě předčasnosti a nevyčerpání všech opravných prostředků. Na porušování jeho základních práv ze strany obecného soudu však trvá. Tvrdí, že krajskému soudu musely být jeho tristní majetkové poměry známy z insolvenčního rejstříku a přesto trval na doložení osobních a majetkových poměrů prostřednictvím standardního formuláře, a to navíc ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy (pozn.: z rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že mezi výzvou a vydáním napadeného rozhodnutí uplynula lhůta dvou měsíců).
5. Ústavní soud je tedy povinen v prvé řadě posoudit, zda byla ústavní stížnost podána v souladu s ustanovením § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle odst. 2 téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odstavce 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
6. Ústavní soud však dospěl k závěru, že o takový případ, tj. naplnění předpokladů pro uznání přípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, se v nyní projednávané věci nejedná. V případě naplnění uvedené výjimky musí jít o natolik silný a významný veřejný zájem (ve smyslu zachování ústavnosti), který v daném okamžiku vyžaduje bezpodmínečný zásah Ústavního soudu. K takovému závěru však Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh nedospěl. Naopak, stěžovatel jednoznačně usiluje o dosažení ochrany jeho subjektivního ústavně zaručeného základního práva.
7. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti, zde spočívající v nevyčerpání řádného opravného prostředku (odvolání), Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele pro nepřípustnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2017
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj