Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2105/2013-294 ze dne 4. 9. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 497/2012-271 ze dne 5. 2. 2013 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud se dále podaným návrhem zabýval rovněž z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná, zčásti jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Z rozporovaných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že dovolání nebylo ze zákona přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), když dovoláním dotčeným výrokem ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. V projednávané věci stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, jímž byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli 15 000 Kč s příslušenstvím. Dovolání stěžovatele tedy směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo ze zákona přípustné, a proto dovolací soud výše uvedeným usnesením dovolání stěžovatele jako ze zákona nepřípustné odmítl. S ohledem na výše řečené lze dospět k závěru, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku městského soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Dvouměsíční lhůta určená k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu sice byla zachována ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, avšak již nebyla zachována ve vztahu k dotčenému rozsudku městského soudu, poněvadž právní řád proti němu mimořádný opravný prostředek - dovolání - výslovně nepřipouštěl. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas. V daném případě však nemůže být řeč o řádném uplatnění dovolání, když jej občanský soudní řád v této situaci zcela jednoznačně zapovídá. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že byl nesprávně poučen o tom, že dovolání přípustné je, a proto vadné poučení mu nemůže být ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 232/07 k tíži při posuzování včasnosti ústavní stížnosti. Takové argumentaci však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Jak již poukázal dovolací soud v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání, poučení odvolacího soudu bylo formulováno toliko v obecné rovině, v jehož rámci odvolací soud účastníky řízení poučil, že přípustnost dovolání bude zkoumat dovolací soud, přičemž to, zda bude naplněna podmínka přípustnosti podle § 237 o. s. ř. zakotvená v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., závisí na tom, který z účastníků a v jaké části rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadne (rozhodnutí odvolacího soudu totiž obsahuje více výroků, z nichž proti některým dovolání podat bylo lze a proti jiným nikoli). Nejde tedy o případ zjevně nesprávného poučení, jak má na mysli judikatura Ústavního soudu. Nadto je třeba podotknout, že stěžovatel již v předmětném soudním řízení dovolání podal, a to proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 611/2008-117 ze dne 19. 3. 2009. V následném rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4047/2009-162 ze dne 14. 4. 2011 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 7. 2011), kterým bylo dovolání stěžovatele v části směřující proti výroku týkajícímu se peněžitého plnění ve výši 15 000 Kč odmítnuto pro nepřípustnost, byl stěžovatel patřičně seznámen s důvody nepřípustného dovolání v tzv. bagatelních věcech. V daném soudním řízení sice za stěžovatele nejednal kvalifikovaný právní zástupce, avšak sám je účastníkem řízení s právnickým vzděláním (pročež nemusil být v dovolacím řízení zastoupen advokátem), tudíž objektivně vzato nemohl stěžovatel důvodně očekávat, že jeho další dovolání proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovenou výši, bude shledáno - mimo rovinu uvážení dovolacího soudu - přípustným. V kontextu všech těchto skutečností proto není namístě stěžovatelův závěr o tom, že dovolání, o němž bylo rozhodnuto nyní napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, podal z důvodu procesní opatrnosti, řídě se poučením odvolacího soudu. Naopak stěžovatel si sám tímto postupem přivodil důsledky v podobě opožděně podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze námitkami směřujícími proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které však nemohou být ve světle řečeného důvodné, protože Nejvyšší soud posoudil podmínky přípustnosti dovolání zcela v souladu s platným zněním zákona a stěžovatel ani žádné výhrady k jeho postupu nevznáší.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části pak jako návrh opožděně podaný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) téhož předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. února 2014
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu