II. ÚS 3522/14

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2014, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), i právo na hospodářskou činnost zakotvené v čl. 26 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel před Ústavním soudem zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy, především namítal, že na jednání stěžovatele nedopadá skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). 3. Stěžovatel se domníval, že interpretace zákona, kterou provedly obecné soudy v jeho případě, je v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Stěžovatel byl v trestním řízení postižen za jednání, které přímo vedlo ke zlepšení hospodářské situace společnosti, v níž byl stěžovatel jednatelem, a potažmo tím i ke zlepšení dobytnosti pohledávek jednotlivých věřitelů. Stěžovatel tak má za to, že fakticky byl orgánem veřejné moci potrestán za neschopnost společnosti GASLINES, s.r.o., dostát svým závazkům. Stěžovatel je, s ohledem na shora uvedený výklad a výsledky provedeného dokazování v trestním řízení, přesvědčen o tom, že v této trestní věci nebyly splněny základní předpoklady jeho trestní odpovědnosti, a to zejména ve vztahu k naplnění objektivní stránky, kterou je zmaření uspokojení věřitele, a ve vztahu k naplnění subjektivní stránky, kdy je vyžadováno úmyslné zavinění, i z důvodu absence společenské škodlivosti. 4. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že vady předchozího řízení nenapravil a nezabýval se dovolacími námitkami stěžovatele dotýkajícími se neexistence škody, která měla údajně vzniknout poškozeným. Nejvyšší soud tak zatížil své rozhodnutí vadou, která ve svém důsledku mohla vést k nesprávnosti rozhodnutí o dovolání vůbec. Uvedeným způsobem také i v řízení před dovolacím soudem došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. 5. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 13 T 110/2010 vyplynuly následující skutečnosti: 6. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 13 T 110/2010-683 ze dne 10. 4. 2013 uznán vinným z trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit jako jednatel společnosti GASLINES, s.r.o., v období od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2009, a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 45 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Oproti tomu byl stěžovatel týmž rozsudkem zproštěn obžaloby pro týž trestný čin, kterého se měl v témže postavení dopustit v období od 1. 5. 2008 až do 30. 4. 2009. 7. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel i státní zástupce. Zatímco odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 259/2013-723 ze dne 17. 9. 2013 zamítnuto, rozhodnul krajský soud nově tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců a výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let. Zároveň uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva, člena představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena u jiných obchodních společností a družstev na dobu tří let. 8. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2014 č. j. 5 Tdo 473/2014-32 odmítnul jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů, není jim instančně nadřazen (čl. 91 a 92 Ústavy) a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123), nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. 10. Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice se závěry obecných soudů ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny [nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)]. 11. Poté, co Ústavní soud přezkoumal všechny okolnosti, včetně napadených rozhodnutí v kontextu stěžovatelových argumentů relevantních pro posouzení věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu totožné námitky, které již uplatnil v rámci odvolacího a dovolacího řízení, s nimiž se v trestním řízení soudy řádně vypořádaly. 12. Předmětem ústavní stížnosti bylo posouzení, zda na jednání stěžovatele dopadá skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele dle § 256a odst. 1, odst. 2 trestního zákona. K tomu je třeba připomenout, že posuzovaného trestného činu se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, a způsobí tak značnou škodu. Znak objektivní stránky této skutkové podstaty trestného činu spočívající ve "zvýhodnění jiného věřitele" byl naplněn tehdy, jestliže dlužník, který nebyl schopen plnit své splatné závazky (resp. osoba jednající jeho jménem ve smyslu § 90 odst. 2 trestního zákona), poskytl zvýhodněnému věřiteli takové plnění, jež neodpovídalo zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů [viz zejména § 2 odst. 3 a § 32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, resp. nyní § 1 písm. a), § 5 písm. a) a § 306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů], a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. 13. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dostatečně zabýval námitkou obviněného stěžovatele, kterou zpochybnil naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 trestního zákona. Podstata trestného činu zde tedy spočívá v tom, že zvýhodněný věřitel sice dostal od dlužníka plnění, na které by jinak měl právní nárok, avšak v důsledku insolvence dlužníka došlo plným uspokojením pohledávky konkrétního (zvýhodněného) věřitele k poškození ostatních věřitelů tohoto dlužníka. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 trestního zákona se tedy vyžadoval úpadek, ve spáchaném skutku nelze podle názoru Nejvyššího soudu dovodit žádné pochybnosti o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu [§ 4 písm. a) trestní zákon], jak správně konstatovaly i soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků (viz s. 16 rozsudku soudu prvního stupně, resp. s. 5 rozsudku odvolacího soudu, s. 4-5 usnesení dovolacího soudu). Nemohlo obstát ani tvrzení obviněného stěžovatele, že na základě svých podnikatelských aktivit důvodně očekával finanční prostředky pro další podnikání obchodní společnosti GASLINES, s. r. o. Toto tvrzení nemohlo nic změnit na uvedených závěrech obecných soudů. Splatné závazky této obchodní společnosti totiž dosahovaly ke dni spáchání posuzovaného trestného činu celkové výše 1 744 374 Kč, zatímco vlastní kapitál vykazoval zápornou hodnotu ve výši 5 874 000 Kč, takže ani případné dosažení zisku ve zmíněném účetním období (tj. v roce 2009) zde není podstatné. 14. Ústavní soud přisvědčil Nejvyššímu soudu v souvislosti s úvahami o naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele, který nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného stěžovatele, podle něhož byl veden snahou získat další prostředky k zajištění chodu obchodní společnosti GASLINES, s. r. o. Takový závěr je totiž v rozporu s výsledky provedeného dokazování, z nichž je patrné, že jmenovaná obchodní společnost se již po dobu několika let nacházela ve ztrátovém podnikání. Proto se v posuzované věci neuplatní závěr, na který obviněný poukazuje ve svém dovolání a podle něhož je vyloučen úmysl dlužníka zmařit uspokojení pohledávek ostatních věřitelů v případě, když insolventní dlužník sice plně uspokojil jen pohledávky nezbytné např. pro zachování výroby (zejména pohledávky dodavatelů energií a surovin), ale učinil tak s odůvodněným předpokladem udržení chodu podniku a výroby k dosažení prostředků použitelných pro uspokojení pohledávek ostatních věřitelů (viz shodně např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1559, 1563 a 1564). 15. Ústavní soud poukazuje na to, že dovolací soud se zabýval i tvrzením stěžovatele o absenci materiální stránky posuzování trestného činu. V rozhodnutí vyložil (str. 6-7), proč považuje závěry soudů nižších stupňů za dostatečný podklad o potřebném stupni společenské nebezpečnosti o spáchání činu stěžovatelem. Zkoumání jednotlivých, v ústavní stížnosti zopakovaných, námitek týkajících se skutkového stavu a právní argumentace obecných soudů tak v souladu se shora uvedenými principy jeho činnosti přesahuje přezkumnou pravomoc Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281). 16. Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). 17. Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znaky svévole nevykazují. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obchodní společnost GASLINES, s. r. o., se již po dobu několika let nacházela ve ztrátovém podnikání, tím byl naplněn znak dlouhodobosti a vyloučeno tvrzení stěžovatele, že nechtěl zmařit uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Napadená rozhodnutí jsou v přiměřeném rozsahu řádně, tj. vzhledem k učiněným závěrům v mezích argumentačního pole vymezeného okolnostmi na straně stěžovatele, odůvodněna (§ 125 odst. 1, § 134 tr. řádu) a z kautel ústavnosti tudíž nevybočují. Z toho důvodu lze konečný úsudek obecných soudů chápat jako ústavně přípustný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 1 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). 18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2015

Radovan Suchánek v. r. předseda senátu