Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti G. H., zastoupené JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2000, čj. 25 Co 600/99-102, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 6. 2000, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2000, čj. 25 Co 600/99-102, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 1999, čj. 9 C 45/96-83, ve věci samé tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci - T., a. s., částku 150 659 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti neuvedla konkrétní ustanovení, o která by opřela neústavnost napadeného rozsudku a současně s návrhem na zrušení napadeného rozsudku navrhla i odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen zákon o Ústavním soudu. Současně stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti napadenému rozhodnutí podala i dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Dne 14. 9. 2001 byl Ústavnímu soudu doručen rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 8. 2001, čj. 29 Cdo 2327/2000-123, kterým bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto, když dovolací soud shledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla pouze rozhodnutí soudu odvolacího, avšak nenapadla již rozhodnutí dovolacího soudu, které je ve věci nepochybně tím rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1, písm. a), odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona o Ústavním soudu. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadenému rozhodnutí krajského soudu by totiž v projednané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (in usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 58/95, ze dne 15. 1. 1997, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, s. 331, Praha, C. H. Beck, 1977). Z důvodu, že předmětem ústavní stížnosti nebylo rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni, Ústavní soud podle ustanovení 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 11. 2001
JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu