II. ÚS 3532/11

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny. Má za to, že schválení konečné zprávy v daném konkurzním řízení bylo minimálně předčasné s ohledem na průběh řízení, vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2371/11, o němž lze s určitou mírou pravděpodobnosti uvažovat, že Ústavní soud vydá takové rozhodnutí, na jehož základě bude stěžovatelka v konkurzním řízení věřitelem pohledávky za konkurzní podstatou. Je přesvědčena, že pokud by v mezidobí byla schválena konečná zpráva a následně provedeno rozvrhové řízení, znamenalo by to faktický zánik vymahatelnosti stěžovatelčiny pohledávky na povinném subjektu, a tím zásadní zásah do jejího vlastnického práva. Míru pravděpodobnosti vydání pro ni příznivého rozhodnutí v řízení sp. zn. II. ÚS 2371/11 dovozuje z textu odůvodnění usnesení Ústavního soudu o přerušení řízení o ústavní stížnosti ze dne 13. 9. 2011. Je tedy pravděpodobné, že dojde k potvrzení pohledávky stěžovatelky za konkurzní podstatou v předmětném konkurzním řízení na majetek úpadce, s níž se bude třeba vypořádat, uspokojit ji a tuto skutečnost zohlednit v konečné zprávě, příp. při rozvrhu. Pak teprve bude možno konečnou zprávu projednat a schválit a částku zbylou po uspokojení pohledávky stěžovatelky rozvrhnout mezi věřitele II. třídy. V době, kdy není skončeno související řízení u Ústavního soudu, tedy nelze konečnou zprávu schválit a konkurzní řízení ukončit.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, čemuž Ústavní soud usnesením ze dne 15. 12. 2011 vyhověl a vykonatelnost odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ní.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a vedlejší účastník řízení Ing. O. K., správce konkurzní podstaty úpadce DUB spol. s r.o., zastoupený M. V., advokátem. Stanovisko k věci podala též bývalá správkyně konkurzní podstaty stěžovatelky M. C..

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 25. 5. 2012 připomněl, že konkurzní řízení se po 16 letech nachází ve své závěrečné fázi, a požádal Ústavní soud, aby o stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu a neprodlužoval tím dlouho trvající řízení, přičemž vyslovil přesvědčení, že stěžovatelce nehrozí taková újma jako konkurzním věřitelům, neboť z dostupných listin a ze zprávy insolvenční správkyně stěžovatelky vyplývá, že stěžovatelka byla zřízena pouze za účelem pořízení pohledávky od J. H. a že k datu podání zprávy o hospodářské situaci stěžovatelky pohledávka neexistuje. Odložením vykonatelnosti usnesení o schválení konečné zprávy tak dle názoru soudu vznikají průtahy, neboť soud nemůže vyhotovit rozvrhové usnesení.

Vedlejší účastník v prvé řadě upozornil na to, že na majetek stěžovatelky byl dne 9. 8. 2011 prohlášen konkurz a byla jí ustanovena insolvenční správkyně. Plnou moc k podání ústavní stížnosti však zástupci stěžovatelky udělil její jednatel, nikoli insolvenční správkyně, která zástupce stěžovatelky k žádnému podání nezmocnila. Dále připomněl, že odvolací soud se při posuzování správnosti usnesení o schválení konečné zprávy nemůže zabývat námitkami proti konečné zprávě, které odvolatel neuplatnil ve lhůtě dle § 29 odst. 2 ZKV. Stěžovatel však žádné námitky proti konečné zprávě v zákonné lhůtě neuplatnil a ústavní stížností tak obchází princip přípustnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vedlejší účastník též vyslovil nesouhlas s rozhodnutím o odložení vykonatelnosti napadených usnesení, když pro takové opatření neshledal důvod. Uvedl, že újmy na svých ústavně zaručených právech doznávají naopak desítky konkurzních věřitelů úpadce DUB spol. s r.o., kteří na ukončení řízení čekají již více než 14 let. Vedlejší účastník navrhl, aby byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta.

Ze stanoviska M. C., insolvenční správkyně stěžovatelky, vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem prohlásil dne 9. 8. 2011 konkurz na majetek stěžovatelky. Přesto v den prohlášení konkurzu podala stěžovatelka svévolně prostřednictvím svého zástupce ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2371/11. I když nyní projednávaná ústavní stížnost byla podána již po zrušení konkurzu, obsahově vychází z předchozí neoprávněně podané stížnosti a proto je dle názoru insolvenční správkyně také podáním učiněným neoprávněnou osobou.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených usnesení bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 1. 2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, bylo Ing. V. K., správci konkurzní podstaty úpadce DUB, spol. s r.o. uloženo zaplatit J. H. (právnímu předchůdci stěžovatelky) z konkurzní podstaty úpadce částku 5 mil. Kč s přísl. úrokem z prodlení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 byl rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen a věc vrácena vrchnímu soudu k dalšímu řízení, v rámci něhož bylo dne 25. 10. 2010 rozhodnuto o zamítnutí žaloby. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2011 odmítl.

Proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu a na něj navazujícímu rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2371/11. Usnesením ze dne 13. 9. 2011 přerušil II. senát Ústavního soudu podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu řízení o uvedené ústavní stížnosti a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nálezem ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (147/2012 Sb.) bylo tomuto návrhu vyhověno a uvedené ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012. Tím odpadl důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud svým usnesením ze dne 2. 5. 2012 č. j. II. ÚS 2371/11-79 rozhodl o jeho pokračování. Nálezem ze dne 18. 9. 2012 pak ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou.

V mezidobí Krajský soud v Ústí nad Labem vydal v konkurzní věci DUB, spol. s r. o., napadené usnesení, jímž schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z podstaty předloženou soudu dne 14. 7. 2011 a rozhodl o vyúčtování odměny a náhrady nákladů správce konkurzní podstaty (viz výrok I.) a správci uložil, aby ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto usnesení předložil návrh na rozvrhové usnesení a upravený seznam přihlášek (viz výrok II.). Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání, v němž argumentovala zejména tím, že má pohledávku za majetkovou podstatou úpadce ve výši 5 mil. Kč, která nebyla v konečné zprávě vzata v úvahu. Vrchní soud druhým napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Vzhledem k námitce vedlejšího účastníka se Ústavní soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda ústavní stížnost podala osoba k tomu oprávněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Jak zjistil z příslušného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, i ze stanoviska M. C., konkurz na majetek stěžovatelky (prohlášený usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 44 INS 4490/2011-B-6 ze dne 9. 8. 2011) byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 44 INS 4490/2011-B-12 ze dne 27. 10. 2011, které nabylo právní moci 19. 11. 2011, zrušen. Pokud tedy stěžovatelka udělila dne 24. 11. 2011 advokátu Mgr. Petru Galiovi plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem, přičemž tento zástupce týž den sepsal ústavní stížnost a podal ji k poštovní přepravě, nepřekročila meze svého oprávnění, neboť se tak stalo až po nabytí právní moci usnesení o zrušení konkurzu. Jde tedy o podání učiněné oprávněným navrhovatelem.

Ústavní soud se dále zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Východiskem pro posouzení opodstatněnosti nyní projednávané ústavní stížnosti je výsledek řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2371/11, jehož předmětem byl meritorní přezkum soudních rozhodnutí, kterými v konečném důsledku nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky na zaplacení 5 mil. Kč coby částky, která měla být dle stěžovatelky vzata v úvahu v konečné zprávě daného konkurzního řízení. Stěžovatelka považuje schválení konečné zprávy za minimálně předčasné, neboť je přesvědčena, že ji nelze s ohledem na průběh řízení vedeného pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 projednat a schválit bez rizika, že by tím mohlo dojít k zásahu do jejích oprávněných zájmů. V tomto směru vyslovené očekávání stěžovatelky se však nepotvrdilo, neboť rozhodnutí obecných soudů, přezkoumávaná v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2371/11, byla shledána jako ústavně konformní a ústavní stížnost byla jako nedůvodná nálezem ze dne 18. 9. 2012 zamítnuta. Proto ani nyní napadená rozhodnutí, jejímž předmětem bylo schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku z podstaty úpadce, nemohla být způsobilá porušit základní práva stěžovatelky.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, dospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněnými rozhodnutími soudů obou stupňů nebylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny ani právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, přičemž upozorňuje na to, že pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 je u Ústavního soudu vedena její ústavní stížnost proti rozsudkům Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze ve věci zamítnutí její žaloby proti správci konkurzní podstaty úpadce Dub, spol. s r. o. na zaplacení částky 5.000.000,- Kč s přísl. Řízení o uvedené ústavní stížnosti bylo přerušeno, protože II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že v něm aplikované ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem. Následně II. senát podal návrh na zrušení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o němž nebylo doposud rozhodnuto. Stěžovatelka uvádí, že nyní napadené usnesení, potvrzené odvolacím soudem, jímž došlo ke schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku z podstaty v daném konkurzním řízení a jímž soud uložil správci, aby ve lhůtě 60 dnů od právní moci předložil návrh na rozvrhové usnesení a upravený seznam přihlášek, navazují na rozsudky napadené předchozí ústavní stížností. Za dané situace nelze dle názoru stěžovatelky provést rozvrhové řízení, k čemuž byla napadenými usneseními otevřena cesta, protože takové řízení by znamenalo faktický zánik vymahatelnosti její pohledávky na povinném subjektu. Poukazuje přitom na to, že předmětné konkurzní řízení trvá 15 let a jeho prodloužení o krátkou dobu do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci nehraje žádnou roli a nezpůsobí nikomu reálnou újmu.

Podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může být vykonatelnost ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí odložena, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny, neboť provedení rozvrhového řízení, jak je uloženo napadenými rozhodnutími, se v daném případě, s ohledem na průběh řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2371/11, jeví jako předčasné a mohlo by pro stěžovatelku znamenat větší újmu, než jaká může vzniknout odložením vykonatelnosti jiným osobám. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o této ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu