Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města České Velenice, se sídlem [adresa] jednajícího starostou města Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v nečinnosti Ministerstva financí ČR, spojené s návrhem na zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění
Ústavní stížností dle § 72 odst. 1 písm. b) a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zákaz pokračování v nečinnosti Ministerstva financí ČR (dále též "MF ČR"), jíž má docházet k porušování ustanovení čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky (dále též "Ústava").
Stěžovatel odeslal MF ČR listinu ze dne 11. 11. 2011, označenou jako "Podnět ke zrušení, resp. zahájení řízení o zrušení dosud vydaných povolení k provozování interaktivních videoloterijních terminálů z důvodu jejich umístění, které je v rozporu s OZV č. 3/2011", jíž se domáhal, jak sám název listiny napovídá, zahájení řízení o zrušení povolení k provozování s provozovateli videoloterních terminálů (jak zní jejich zákonné označení, s nímž operuje zákon č. 202/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), provozovaných na katastrálním území města České Velenice v rozporu s obecně závaznou vyhláškou č. 3/2011, která s jedinou výjimkou provozování takových zařízení na území obce zakázala. Následně se kvůli nečinnosti MF ČR stěžovatel obrátil na nadřízený správní orgán, tedy na příslušného ministra, s podnětem k provedení opatření proti nečinnosti.
MF ČR reagovalo až listinou ze dne 13. 4. 2012, v níž se uvádí některé obecné okolnosti regulace provozování videoloterních terminálů, zejména stanovisko MF ČR k institutu tříleté "ochranné lhůty", jejž zavedl zákon č. 300/2011 Sb., novelizující zák. č. 202/1990 Sb.
Následně zaslalo MF ČR stěžovateli přípis ze dne 12. 6. 2012, označený jako "Žádost o specifikaci podnětu". Tímto přípisem jednak MF ČR informovalo stěžovatele o některých souvisejících krocích vlády ve věcech právní regulace hazardu, dále pak žádalo vyjádření stěžovatele, zda na vyřízení věci trvá a v kladném případě vyzvalo stěžovatele, aby podal nový podnět, ohledně nějž "doporučilo", nechť je tento zaměřen jen na několik konkrétních provozoven, jejichž provoz byl již v době vydání povolení v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obce.
Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že se tímto postupem MF ČR dopustilo zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na samosprávu, které mu garantují zejm. čl. 8 a 101 odst. 1 Ústavy. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel zároveň i návrh na zrušení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., který stanovuje, že: "Na povolení, která byla vydána podle § 2 písm. i), j) a podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném před 1. lednem 2012, se zmocnění obce vydávat obecně závaznou vyhlášku nevztahuje do 31. prosince 2014; totéž platí pro ustanovení § 50 odst. 5 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném od 1. ledna 2012. Dobu platnosti těchto povolení omezí Ministerstvo financí tak, aby jejich platnost skončila nejpozději dnem 31. prosince 2014, budou-li tyto loterie a jiné podobné hry provozovány v rozporu s obecně závaznou vyhláškou obce nebo v rozporu s ustanovením § 50 odst. 5 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném od 1. ledna 2012."
Než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení věci, zkoumá vždy nejprve, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, tedy zejména zda byla podána ve lhůtě, zda stěžovateli svědčí aktivní legitimace k jejímu podání, zda je v kompetenci Ústavního soudu věc přezkoumat, zda není nepřípustná aj.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost nebyla podána k tomu oprávněným subjektem.
Dle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněno podat zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku (dále jen "územní samosprávný celek") podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu.
Stížnost v této věci však podala obec, již ovšem nelze ztotožňovat se zastupitelstvem obce. Zákonodárce expresis verbis nadal aktivní legitimací k podání komunální ústavní stížnosti proti neoprávněnému zásahu do práva na samosprávu zastupitelstvo obce jakožto zvláštního nositele procesní způsobilosti v tomto druhu řízení před Ústavním soudem, nikoliv obec jakožto samostatný subjekt práva. K tomuto závěru ostatně Ústavní soud dospěl již ve svém usnesení ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 606/06 (dostupné z: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se přiklání k názoru literatury, že je navíc k podání tohoto druhu stížnosti potřeba, aby se na něm zastupitelstvo řádně usneslo a toto své usnesení k ústavní stížnosti připojilo (viz Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha, 2007. s. 316), neboť se jedná o kolektivní orgán, jemuž je tato forma tvorby vůle vlastní. Ustanovení § 87 obecního zřízení stanoví, že k platnému usnesení zastupitelstva obce, rozhodnutí nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva obce, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Jelikož zákon o Ústavním soudu nemá zvláštní úpravu, (neopravňuje k podání komunální stížnosti např. každého jednotlivého člena zastupitelstva), uplatní se kolektivní tvorba vůle i v tomto případě. Nestačí tedy, aby její podání inicioval toliko starosta v rámci výkonu svých pravomocí.
Ústavní soud podotýká, že se zde nejedná o zbytečný formalizmus, ale o nutné vyjasnění oprávnění jednotlivých orgánů obce, neboť obec může jednat jen prostřednictvím svých orgánů, které mají své právním řádem přesně vymezené pravomoci, a nelze tedy libovolně zaměňovat jeden za druhý. To by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z praktického hlediska se tímto požadavkem na kategorickém dodržení textu zákona rovněž eliminují situace, kdy např. starosta obce či jiný neoprávněný orgán podává svévolně ústavní stížnosti, které jsou v rozporu s vůlí orgánu oprávněného, tedy zastupitelstva obce. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že stěžovateli v této věci nesvědčí aktivní legitimace, proto je dán důvod k odmítnutí ústavní stížnosti soudcem zpravodajem dle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Tím je založen i důvod pro odmítnutí připojeného návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení dle ust. § 43 odst. 2 písm. b), neboť v těchto případech takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Jelikož jen senát může rozhodnout o odmítnutí návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, senát Ústavního soudu ústavní stížnost i s ní spojený návrh odmítl dle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Jiří Nykodým předseda senátu