II. ÚS 3608/22

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel (dále též "žalobce") se v řízení před Okresním soudem v Kolíně domáhal žalobou určení, že on a žalovaní 4) [J. D.], 5) [J. P.] a 6) [H. P.] jsou podílovými spoluvlastníky, každý ideální 1/4 domu a pozemků v K. Stěžovatel uvedl, že v minulosti odstoupil od kupní smlouvy ze dne 27. 6. 1995, kterou převedl společně s žalovanou 6) [H. P., bývalá manželka stěžovatele] z jejich tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů výše označené nemovitosti na společnost BRUPOLL spol. s r.o., a to z důvodu nezaplacení kupní ceny. Jmenovaná společnost však mezitím sporné nemovitosti nabyté od stěžovatele a žalované 6) převedla na základě kupní smlouvy ze dne 2. 3. 1998 manželům J. M. a A. M..

Vzhledem k tomu, že J. M. měl podle stěžovatele již před uzavřením kupní smlouvy uzavřené se společností BRUPOLL spol. s r.o. vědomost o nezaplacení kupní ceny jeho právním předchůdcem, nemohl on ani jeho manželka A. M. sporné nemovitosti nabýt dobrověrně. Dne 21. 6. 2002 manželé M. a právní předchůdce žalovaných 4) a 5) M. D. uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, a to rozdělením na jednotky. Následně na základě darovací smlouvy ze dne 21. 7. 2004, nabyli takto vymezené jednotky od J. M. žalovaná 2) [Z. K.] a žalovaný 3) [JUDr. M. K.], přestože žalovaný 3) se jako advokát při zastupování společnosti BRUPOLL spol. s r.o. v souvisejícím soudním řízení dozvěděl o odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy ze dne 27. 6. 1995. Kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2018 uzavřenou mezi J. M., jako prodávajícím a žalovaným 1) [M. S.] jako kupujícím, a dále na základě kupní smlouvy ze dne 9. 1. 2019, uzavřené mezi žalovanými 2), 3), 4) a 5), jako prodávajícími, a žalovaným 1) jako kupujícím, nabyl žalovaný 1) do vlastnictví část sporných nemovitostí, ačkoliv, podle stěžovatele, musel vědět, že jsou předmětem dosud neskončeného sporu. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a změnil vyhovující výrok okresního soudu na zamítavý. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zjištění dobré víry ze strany odvolacího soudu je v rozporu s dokazováním provedeným soudem prvního stupně. Krajský soud se řádně nevypořádal se skutečnostmi týkajícími se zástavy na sporných nemovitostech a rovněž neodůvodnil, že nebyly vypořádány pohledávky stěžovatele a 5. žalované, o kterých údajně prvý žalovaný dobře věděl. Stěžovatel považuje hodnocení důkazů za vnitřně rozporné, nelogické, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Odvolací soud změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně bez toho, aniž by tyto byly krajským soudem zopakovány.

III. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Podstatou předmětné ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s dobrou vírou manželů M. při nabývání sporných nemovitostí. Posouzení dobré víry je však především věcí obecných soudů. Odvolací soud přednesl v odůvodnění ucelenou právní argumentaci, odůvodňující závěr, že manželé M. byli při nabývání sporné nemovitosti v dobré víře. Pro případ, že by tomu tak nebylo, odvolací soud konstatoval, že právní charakter nemovitostí se od roku 1995 podstatně změnil, když došlo k vypořádání společného jmění manželů a především pak k vyhotovení prohlášení vlastníka a vzniku bytových jednotek. Odvolací soud sice připustil, že teoreticky lze provedenou změnu v povaze nemovitosti opět uvést do původního stavu, tj. lze přistoupit ke změně na spoluvlastnictví celé nemovitosti, ovšem nelze tak učinit bez ohledu na faktický stav jednotek. Stěžovateli lze dát za pravdu, že některé z výpovědí svědků svědčí v jeho prospěch (srov. odst. 50 rozsudku nalézacího soudu), nicméně z výpovědi svědka Brunclíka v odvolacím řízení se podává, že postup žalobce byl ve věci ryze účelový (srov. odst. 21 rozsudku odvolacího soudu).

V projednávané věci považuje Ústavní soud za přiléhavý i odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20, v němž bylo v souvislosti s korektivem dobrých mravů konstatováno, že není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. A to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. V souvislosti s uvedeným pak odvolací soud poukázal nejen na významné dluhy stěžovatele v roce 1998, ale i na investice, které byly ze strany žalovaných do předmětných nemovitostí učiněny.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2023

Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu