Odůvodnění
Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud se stížností proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.10. 1996, sp. zn. 14 Co 139/95, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26.10.1994, č.j. 47 C 427/91-122. Odvolací soud ve svém rozsudku rozhodl tak, že rozsudek soudu prvoinstančního, pokud se týká výroku, jimž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení neplatnosti kupní smlouvy a o vyklizení nemovitosti, potvrdil.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že souhlasí se závěrem prvoinstančního soudu, pokud tento dovodil, že stěžovatelka (dříve žalobkyně) nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 20.11. 1981 ve smyslu 1
II.ÚS 362/96
§ 80 písm.c) o.s.ř., a to z toho důvodu, že právní otázku platnosti kupní smlouvy na dům č.p. [č.p.] se zastavěnou plochou p.č. 204 v k.ú. K., se musel soud I. instance zabývat jako otázkou předběžnou ve vztahu k otázce důvodnosti ochrany tvrzeného vlastnického práva stěžovatelky k předmětné nemovitosti.
Odvolací soud zároveň konstatoval, že případný rozsudek soudu, který by vyslovil neplatnost kupní smlouvy by nezaložil nárok na zápis vlastnického práva k nemovitosti v katastru nemovitostí, neboť by nezměnil již existující právní vztah, který vyplývá z konstituovaného vlastnického práva založeného shora citovanou platně registrovanou kupní smlouvou zapsanou v katastru nemovitostí.
K zamýšlenému cíli by mohl směřovat pouze soudní výrok o určení vlastnictví předmětné nemovitosti, nikoli jen konstatování o právním úkonu, který k založení takového vztahu míří.
Krajský soud se dále podrobně zabýval otázkou, zda napadená kupní smlouva ze dne 20.11. 1981 byla platným právním úkonem ve smyslu tehdejších právních předpisů, když vzal v úvahu tvrzení stěžovatelky o simulovaném právním úkonu ve smyslu vědomé neshody vůle a projevu obou smluvních stran v době uzavření této kupní smlouvy.
Navrhovatelka ve svém podání uvedla, že podle jejího názoru byla kupní smlouva ze dne 20.11. 1981 absolutně neplatná od samého počátku, když jako důvod neplatnosti uvedla nezaplacení kupní ceny žalovanými a dále existenci ústní dohody o závazku žalovaných zaplatit ve prospěch třetí osoby polovinu kupní ceny.
Navrhovatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a uvádí, že tento soud při hodnocení skutkových závěrů porušil ustanovení § 213 a 132 o.s.ř. Současně tvrdí, že skutková zjištění soudu I. instance byla odvolacím soudem zcela pominuta a to přesto, že jsou pro posouzení konečných právních závěrů podstatná. 2
II.ÚS 362/96
Tímto postupem odvolacího soudu došlo podle názoru stěžovatelky k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i č1.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a současně i čl. 1 a čl. 95 odst.1 Ústavy.
Soudce zpravodaj souhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud tento uvedl, že v případě tvrzené simulace právního úkonu, ať již jednostranné či oboustranné, leží důkazní břemeno na stěžovatelce, neboť ta je povinna prokázat, že skutečně tato vědomá neshoda vůle s projevem v době uzavření kupní smlouvy založila neplatnost namítaného právního úkonu.
Stěžovatelka však jak v důkazním řízení před soudem I. instance, tak i při doplnění dokazování před soudem odvolacím neprokázala, že o pravdivosti veřejné listiny (kterým platně registrovaná kupní smlouva bezesporu je) by existovaly důvodné pochybnosti v tom smyslu, že napadený právní úkon byl uzavřen v přímém rozporu s ustanovením § 37 O.Z. a že projev vůle jedné či obou smluvních stran směřoval k jinému právnímu úkonu, než jaký byt projeven v citované kupní smlouvě.
Povinností účastníků a především žalobce je ve sporném řízení označit ty důkazy, které prokazují jeho tvrzení. Navrhované důkazy pak musí mít takovou důkazní sílu, aby v průběhu řízení vyvrátily právní vztahy již existující, založené dosud nezpochybněnou vlastnickou vazbou, ve smyslu shora uvedené kupní smlouvy. Pokud tedy stěžovatelka před obecnými soudy neunesla tíhu důkazního břemene, nelze výsledek řízení, tj.. rozsudek odvolacího soudu, považovat za porušení citovaných lidských práv a čl. Ústavy.
Obecné soudy mají v rámci volného hodnocení důkazů právo si ze skutkových zjištění vyvodit odpovídající právní závěry, což je výrazem nezávislosti soudů.
Ze shora uvedeného pak vyplývá, že tvrzení stěžovatelky o porušení jejich práv a svobod, založených Listinou základních práv a svobod nebyla důvodná a soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost byl nucen jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu V Brně dne 23.12. 1997 4