Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) Bc. J. V. a 2) Ing. R. V., obou zastoupených JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 11 VSOL 22/2012-71 ze dne 29. října 2012, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) JUDr. M. H., se sídlem [adresa] insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s., 2) obchodní společnosti Bourke Trust a. s., se sídlem [adresa] a 3) obchodní společnosti LA TORTURA s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. ledna 2013 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení. Jím bylo k odvolání vedlejších účastníků řízení 2) a 3) změněno usnesení Krajského soudu v Brně č. j. ICm 137/2010-47 ze dne 15. března 2012 tak, že byl připuštěn vstup těchto vedlejších účastnic řízení do řízení jako vedlejších účastnic na straně žalobkyně [vedlejší účastnice řízení 1)] a bylo zastaveno řízení o odvolání vedlejší účastnice řízení 2) (tehdy pod firmou PYRGHOS LEFKOS a. s.) proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně, kterým nebyl připuštěn vstup vedlejší účastnice řízení 3) do řízení jako vedlejší účastnice řízení na straně žalobkyně. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují, že vystupují coby žalovaní v incidenčním sporu. Obecnému soudu vytýkají silně extenzivní výklad zákona, rozporný s jejich základními právy. Mají za to, že procesní institut vedlejšího účastenství musí i v incidenčních sporech stát na stejných zásadách, jako je tomu v případě každého jiného civilního řízení. Nelze tedy pro incidenční spory používat jiná měřítka pro určení právního zájmu, nezbytného pro účast vedlejšího účastníka v takovém sporném řízení, jak to učinil obecný soud. Na vedlejší účastenství v insolvenčních věcech je ostatně vždy třeba nahlížet jako na výjimku. Závěr obecného soudu, že je zájem vedlejších účastnic řízení 2) a 3) dán ohledem na případnou výši majetkové podstaty dlužníka, považují za přímo rozporný se smyslem zákona. Z něj nevyplývá, že by snad mělo právo vedlejšího účastenství příslušet výhradně věřitelům, a lze se domnívat, že je dána ve prospěch vedlejších interventů, kteří nejsou na insolvenčním řízení jakkoli zainteresováni s ohledem na případnou újmu, která by jim hrozila. V té souvislosti poukazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 17/95 (N 35/3 SbNU 261), sp. zn. I. ÚS 2036/08 (N 179/54 SbNU 239) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1751/07 ze dne 21. července 2008. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadané připuštění do pozice vedlejších účastníků v daném řízení zbytečně incidenční spor zatížilo. Uvažují, že pokud by se podobným způsobem zapojili do daného řízení všichni věřitelé, tak by v případě neúspěchu žalovaná strana na nákladech řízení měla uhradit mnohonásobně více, než o kolik by byla navýšena majetková podstata dlužníka. To považuje za absurdní důsledek. Stěžovatelé také nesouhlasí se závěrem obecného soudu, že nepřiměřeně vysokému počtu vedlejších účastníků lze předejít nesouhlasem toho účastníka, kterého míní vedlejší účastník podporovat. Považuje jej za velice nebezpečný právě s ohledem na důsledky ve vztahu k náhradě nákladů řízení a z toho plynoucích důsledků ve vztahu k možnostem vymožení vlastní pohledávky. Argumentaci o finanční povaze zájmu vedlejších účastnic řízení 2) a 3) považuje za zcela vytrženou z kontextu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1196/2002 ze dne 12. června 2003. V něm jde totiž o otázku naléhavého právního zájmu u určovací žaloby v souvislosti se zájmem na koupi bytu. Daná věc není výjimečná, aby odůvodňovala použití extenzivního výkladu v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 553/03 (N 187/35 SbNU 455).
3. Ústavní soud v otázce vstupu vedlejšího účastníka řízení vytyčil meze ústavnosti v nálezech sp. zn. I. ÚS 553/03 a sp. zn. I. ÚS 2036/08, na které ostatně stěžovatelé sami odkazují. V nich Ústavní soud konstatoval, že pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu blíže specifikován, a že hlavním účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení, tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. Samozřejmým předpokladem je právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu, přičemž zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní a nezatěžovat tak zbytečně řízení.
4. Obecný soud si uvedených mantinelů byl vědom, neboť se důsledně zabýval všemi námitkami všech účastníků, přičemž některé argumenty vedlejších účastnic řízení 2) a 3) odmítl. Závěr obecného soudu, že výsledek předmětného incidenčního řízení bude mít bezprostřední vliv na to, do jaké míry budou pohledávky vedlejších účastnic řízení 2) a 3) uspokojeny, přičemž právě co nejvyšší poměrné uspokojení věřitelů je hlavním cílem insolvenčního řízení, lze považovat za rozumný, srozumitelný, legální i legitimní a jako takový i ústavně souladný. V žádném případě se totiž nejedná o evidentní neexistenci právního zájmu. A to, že se stěžovatelé s tímto závěrem obecného soudu neztotožňují, samo o sobě není způsobilé odůvodnit ústavní stížnost.
5. Pokud stěžovatelé používají argument ad absurdum o možné účasti všech věřitelů dlužníka jako vedlejších účastníků řízení, tak tato situace v daném případě evidentně nenastala a nic nevypovídá o tom, že by nastat měla. Pokud by však hrozila, tak by stěžovatelé měli k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud totiž nesdílí postoj obecného soudu, že by takovou situaci měla řešit svým procesním postojem insolvenční správkyně. Je to totiž soud a nikoliv insolvenční správkyně, kdo má ústavně uloženou povinnost poskytovat ochranu právům a to i těm ústavně zaručeným. Přiměřeně totéž platí i ohledně otázky náhradu nákladů v daném řízení. Ani o nich ještě nebylo rozhodováno a stěžovatelka bude mít možnost v souvislosti s rozhodnutím o nich uplatnit svá práva.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/[PSČ obec]., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013 Jiří Nykodým, v. r.