II. ÚS 3661/11

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 12. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 37 Cm 86/2008, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 38 Sm 216/2006, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci směnečnou sumu ve výši 20.176.292,70 Kč, směnečnou odměnu ve výši 67.254,-Kč a příslušenství. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není přezkoumatelné, že Nejvyšší soud neodpověděl na zásadní otázky, které mu byly položeny [stěžovatel odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 202/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU 579) a další]. Přestože z judikatury není zřejmé, jaká je povaha práva na vyplnění směnky (zejm. ve vztahu k možnosti jeho promlčení) a závěry vrchního soudu i odborné literatury jsou rozporné, Nejvyšší soud se k právní povaze tohoto práva nijak nevyslovil. Přitom sám stěžovatel poukázal na názor právní vědy, že jde o právo majetkové, utvářecí, na jehož základě lze jednostranným úkonem dohotovit dvoustranný (i vícestranný) závazkový vztah, tedy vztah směnečný (viz výše např. Chalupa, R.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. I. část. Směnky. Praha, Linde,2006, s. 90 nebo Švamberk, G.: Naše jednotné směnečné právo, Praha, Českomoravský kompas, 1941, s. 221). Právní názory obecných soudů na nepromlčitelnost práva na vyplnění blankosměnky jsou v zásadním rozporu s postuláty uvedenými v usnesení sp. zn. II. ÚS 689/02 ze dne 5. 5. 2004. Nejvyšší soud se v tomto směru vůbec nevypořádal s námitkou, že právo na vyplnění směnky je obligační právo, právo majetkové, a že zákon nestanoví jeho nepromlčitelnost. V dané věci obecné soudy podle stěžovatele nepoužily ústavně konformní výklad Smlouvy o zajištění závazku [stěžovatel odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233) a obiter dictum usnesení sp. zn. I. ÚS 2306/11 ze dne 20. 9. 2011]. Absurdním a problematickým důsledkem jejich výkladu sporných smluvních ujednání je, že stěžovatel udělil vedlejšímu účastníku prakticky ničím časově neomezené právo vyplnit směnečný blanket a libovolně v něm stanovit dobu splatnosti. Stěžovatel pak jako druhou námitku uvedl, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly jeho námitkou nesprávné výše směnečné sumy. Pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že "pokud si snad žalovaný představuje, že žalovaná nebo dokonce soud bude vyšetřovat, kolik mělo být ve směnce vyplněno a provádět za žalovaného potřebné výpočty, pak jde o představu zcela nesprávnou", pak toto vyznívá, v souvislosti s uvedeným názorem Ústavního soudu [stěžovatel odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 987/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 42/48 SbNU 495)], nadřazeně. Místo toho mohl a měl odvolací soud zdůvodnit, z jakého důvodu v daném případě nepřichází v úvahu uložení vysvětlovací povinnosti žalobkyni. Odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i argumentace stěžovatele, jsou účastníkům známy.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 3661/11 byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka k vyjádření se k ústavní stížnosti. Jelikož předmětná vyjádření, byť obsáhlá, neobsahovala žádné nové a pro věc relevantní argumenty nad rámec napadených rozhodnutí, nebyla stěžovateli zasílána k případné replice a nebyl na ně při rozhodnutí věci brán zřetel.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 37 Cm 86/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu (zejm. s obsahem stěžovatelových námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud a Nejvyšší soud při rozhodování věci a posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu, ve světle logiky tzv. ženevského směnečného systému. Stěžovatel přehlíží, že vrchní soud se jím uplatněným námitkám o nepromlčitelnosti vyplňovacího práva a nesprávné výše směnečného peníze podrobně věnoval (str. 7-10), přičemž stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje jen s dílčími závěry vrchního soudu. Další argumentaci stěžovatel Ústavnímu soudu nepředkládá (např. nemravnost směnečné sumy, kterou z valné části tvoří úroky, srov. např. ust. § 1805 odst. 2 návrhu nového občanského zákoníku, ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky). Ústavní soud není sice vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009), to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [ust. § 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 občanského soudního řádu]. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).

Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Dne 6. 12. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což podrobně rozvedl v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas [ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Spolu s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost těchto rozhodnutí, a to s odůvodněním, že "exekuce více než současných 30,000.000,- Kč by ho existenčně i společensky zničila, na druhé straně by vyslovením odkladného účinku nebyl porušen veřejný zájem a účastníku řízení by nepřinesla větší újmu, již s ohledem na to, že nařízením exekuce byl veškerý majetek stěžovatele ochráněn před zcizením."

Ústavní soud může dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení jsou dle názoru Ústavního soudu splněny, neboť pravomocné a vykonatelné rozhodnutí obecných soudů mohou v daném případě a v daných souvislostech být závažným a nereparovatelným zásahem do základních práv stěžovatele za situace, kdy rozhodnutí Ústavního soudu si (vzhledem ke komplikovanosti věci) vyžádá delší čas, přičemž argumenty stěžovatele se zdají být náležitě zdůvodněny. Proto Ústavní soud přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu