II. ÚS 3670/11

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími byly porušeny jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ústavní zásady vyplývající z čl. 90, 95 a 96 odst. 1 Ústavy.

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Brně uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku, za což jej odsoudil podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále stěžovateli v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku uložil povinnost zdržet se ve zkušební době jakéhokoli kontaktu s poškozenou P. W. a peněžitý trest ve výši 150 denních sazeb, kdy výši jedné denní sazby stanovil na částku 100,- Kč, tedy celkem 15.000,- Kč. Rovněž stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši 1.500,- Kč od právní moci trestního příkazu, přitom výhoda splátek odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátky včas. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní test odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 2.302,- Kč. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele, jež shledal částečně důvodným, napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uložení peněžitého trestu, ve výroku o způsobu jeho výkonu a ve výroku o uložení náhradního trestu. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl shora citovaným usnesením.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že při svém rozhodování nerespektovaly shora citované ústavní zásady a hrubě porušily předpisy trestního práva hmotného i procesního. V konkrétní rovině tvrdí, že od počátku trestního řízení byly ve věci prováděny důkazy výhradně v neprospěch stěžovatele a jeho návrhy na provedení důkazů zpochybňujících věrohodnost výpovědi P. W. jako hlavního důkazního prostředku proti němu byly orgány činnými v trestním řízení vytrvale zamítány. Některé osoby sice policie vyslechla ve stadiu policejního šetření před zahájením trestního stíhání vůči stěžovateli, výslechů se však nemohl účastnit jeho obhájce. V předmětném řízení byl ještě ve před zahájením trestního stíhání vypracován k žádosti policejního orgánu znalecký posudek z oboru psychologie, který dle mínění stěžovatele nemůže být trestněprávně relevantním důkazním prostředkem, neboť nemohl uplatnit svá práva vyplývající z ustanovení § 105 a násl. trestního řádu. Znalec při vypracování posudku vycházel z výslechů osob uskutečněných před zahájením trestního stíhání, jichž se stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost zúčastnit a případnými dotazy korigovat obsah těchto výslechů a případně i posudku. Posudek vypracovaný na základě materiálů, které samy nemohou být důkazem, nemůže sloužit v předmětném řízení jako důkaz proti stěžovateli. Je přesvědčen, že vytýkané vady posudku nemohl odstranit ani osobní výslech znalce u hlavního líčení, neboť znalec na posudek výslovně odkázal a vycházel z něj při výpovědi.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Těžištěm projednávané ústavní stížnosti je tvrzení, že v důsledku protiústavních pochybení v procesu dokazování byl ve věci vynesen nesprávný rozsudek. Ústavní soud je nicméně nucen konstatovat, že v tomto ohledu se stěžovateli porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod nepodařilo prokázat. Pokud jde o výtku, že od začátku trestního řízení byly ve věci prováděny důkazy výhradně v jeho neprospěch a jeho návrhy na provedení důkazů orgány činné v trestním řízení vytrvale zamítaly, je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 87/99, I. ÚS 566/03, IV. ÚS 219/03), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci se důkazními návrhy stěžovatele v napadeném usnesení zabýval odvolací soud, který uvedl, že nalézací soud vzhledem k důkazům před ním provedeným nepochybil, pokud nevyslechl další navrhované svědky, a to i proto že se jedná o svědky, s nimiž stěžovatel a poškozená nežili ve společné domácnosti a s nimiž se měli stýkat náhodně. Jeho rozhodnutí je tedy přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodněno a z ústavněprávního pohledu mu nelze cokoli vytýkat. K námitkám týkajícím se důkazu znaleckým posudkem a práv obhajoby, je především třeba uvést, že jejich přípustnosti brání princip subsidiarity ústavní stížnosti (k tomu viz blíže např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 236/04), který se projevuje v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, ještě před jejím podáním. Tomuto požadavku však stěžovatel v dané věci zjevně nedostál. Nelze totiž pominout, že uvedené výtky mohl opakovaně uplatnit již v průběhu trestního řízení, a to zejména při hlavním líčení či v rámci odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Mimoto platná právní úprava předvídá možnost kdykoli v průběhu trestního řízení vznést námitky proti osobě znalce, proti jeho odbornému zaměření nebo proti formulaci otázek položených znalci (srov. § 105 odst. 3 trestního řádu), které nejsou omezeny žádnou lhůtou pro jejich uplatnění (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 952 a násl.). Pokud tedy stěžovatel tyto prostředky nápravy vytýkaných pochybení, jichž se v českém právním řádu nabízí široká škála, v průběhu předchozího řízení nevyužil, nemůže očekávat, že se svými argumenty nyní uspěje u Ústavního soudu. Nadto je nutno zdůraznit, že znalecký posudek nebyl jediným důkazem, z něhož obecné soudy při svém rozhodování vycházely. Jejich rozsudek je založen i na řadě dalších důkazů, které byly dostatečným podkladem pro přijetí závěru o stěžovatelově vině.

Pouze k doplnění lze uvést, že stěžovatel svoji argumentaci zpochybňující znalecký posudek patrně opírá o právní úpravu platnou před účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Dle současné právní úpravy obsažené v ustanovení § 158 odst. 3 písm. b) trestního řádu je totiž policejní orgán oprávněn vyžadovat znalecké posudky již před zahájením trestního stíhání, aniž by se muselo jednat o neopakovatelný nebo neodkladný úkon (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 948), přičemž již v této fázi řízení lze vznést námitky ve smyslu § 105 odst. 3 trestního řádu.

Nezbývá tedy než uzavřít, že stěžovatelem požadovaný zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů není v dané věci namístě. Stěžovatel měl v průběhu předmětného řízení příležitost uplatnit svá procesní práva i argumenty na svoji obhajobu. Jeho námitkami uplatněnými jak v obhajobě, tak posléze v opravných prostředcích se obecné soudy řádně zabývaly a ve svých rozhodnutích, která jsou náležitě odůvodněná, se s nimi vypořádaly. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 25. ledna 2012

Stanislav Balík předseda senátu