Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., právně zastoupeného JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem [adresa] ze dne 18. 6. 2010 sp.zn. 13 Nt 111/2010, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 9 To 278/2010 a proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 8. 10. 2010 č. j. 737/2010-OD-SPZ, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti napadá stěžovatel obě shora uvedená rozhodnutí a sdělení ministerstva, a to pro porušení čl. 2, čl. 10 a čl. 23 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a dále čl. 1, odst. 2, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 3 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 2 a 6, čl 8 odst. 1, 2 a 3, čl. 10 odst. 1, 3 a 4, čl. 11, odst. 1 a 3, čl. 12 odst.1, čl. 17, čl. 23 odst. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 6. 2010 sp.zn. 13 Nt 111/2010 bylo nařízeno podle § 116 odst. 2 tr. řádu pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení za účelem vyšetření duševního stavu a současně bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze zadržení na svobodu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2010 byla stížnost stěžovatele zamítnuta.
Stěžovatel poté podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, na jehož základě ministerstvo spravedlnosti přezkoumalo spisový materiál a neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dopisem ze dne 8. 10. 2010.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí jak proti oběma usnesením obecných soudů, tak i proti postupu ministerstva ve věci jeho podnětu.
Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že věcný přezkum stěžovaných zásahů orgánů veřejné moci je vyloučen, a to z důvodů dále vyložených. K otázce způsobilosti odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona být předmětem efektivní ústavní stížnost se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil. Tak např. v usnesení ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 354/03, Ústavní soud konstatoval, že "stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti". Ať je či není podána, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť "jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti, v mimořádných případech soudní přezkum", přičemž "pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona". Pravomoc svěřená ministru spravedlnosti, bez jakýchkoli omezujících podmínek (§ 266 tr. řádu), "svědčí toliko a výlučně jemu". Nejde tedy o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, který dle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech zahajuje za podmínek uvedených v § 266 a násl. trestního řádu soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí. Podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není tudíž opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno ho považovat toliko za informaci subjektu, oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky a nelze od ní tedy ani odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Protože se v případě "sdělení" ministerstva spravedlnosti nejedná o rozhodnutí způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele a vzhledem k tomu, že Ústavní soud je povinen, jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti "sdělení" ministerstva spravedlnosti odmítl dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Dle ust. § 75 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Okresního soudu v Břeclavi je tedy nutno počítat od doručení usnesení stížnostního (krajského soudu) stěžovateli. V dané věci je však zřejmé, že 60-ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti dodržena nebyla.
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost v části směřující proti oběma usnesením obecných soudů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako podaná po lhůtě stanovené zákonem podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Návrhu stěžovatele na postup podle § 83 zákona o Ústavním soudu nebylo možno vyhovět již z toho důvodu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, a proto se Ústavní soud ani nezabýval osobními a majetkovými poměry stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2011
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj