II. ÚS 3676/14

Odůvodnění

Stěžovatel žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Okresní soud v Českém Krumlově výše uvedeným rozsudkem k žalobě vedlejšího účastníka zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví v žalobě specifikované nemovitosti a současně uložil žalovaným (stěžovateli a Mgr. Ing. Lence C.) uhradit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 63 212,50 Kč. K odvolání žalovaných toliko do nákladového výroku Krajský soud v Českých Budějovicích rubrikovaným usnesením změnil výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 44 248,75 Kč (a druhá žalovaná v částce 18 963,75 Kč). Dovolání žalovaných potom Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že nalézací a odvolací soud neaplikovaly při určování náhrady nákladů řízení ustanovení § 150 občanského soudního řádu, přičemž připomíná, že obecné soudy ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zásadně nepřiznávají žádné procesní straně náhradu nákladů řízení. Nadto považuje stěžovatel mu uloženou náhradu nákladů řízení za zcela nepřiměřenou ve vztahu k výši jeho vypořádacího podílu. S odkazem na judikát Nejvyššího soudu (R 31/1972) navíc stěžovatel namítá, že ve věci rozhodující soudy nikterak nezohlednily skutečnost, že před podáním žaloby stěžovatel nikdy neobdržel od žalobce návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a nikdy jím nebyl vyzván k uzavření takové dohody. Pokud by přitom obecné soudy k těmto skutkovým okolnostem přihlédly, musely by dle stěžovatele v souladu s relevantní judikaturou aplikovat ustanovení § 150 občanského soudního řádu, a na jeho základě nepřiznat žalobci náhradu nákladů řízení.

Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Pro posouzení projednávané ústavní stížnosti, přesněji řečeno pro vymezení rozsahu tohoto posouzení, musel Ústavní soud v prvé řadě věnovat pozornost otázce, z jakého důvodu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dovolání stěžovatele a druhé žalované. Nejvyšší soud odmítl předmětné dovolání jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění, neboť jím napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval a interpretoval ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť předmětem řízení před dovolacím soudem byly náklady řízení v částce 68 562,50 Kč, žádnou relevantní argumentaci na podporu tohoto tvrzení, jež by věcně oponovalo Nejvyšším soudem zvolené interpretaci tohoto zákonného ustanovení, však zjevně nepředkládá. Spojuje-li pak stěžovatel kritiku postupu Nejvyššího soudu s poukazem na ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dle kterého "příslušenstvím pohledávky jsou náklady spojené s jejím uplatněním", přehlíží, že dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu "se k příslušenství pohledávky nepřihlíží" (pročež by napadenými výroky odvolacího soudu bylo dle této logiky rozhodnuto - z hlediska přípustnosti opravného prostředku - o peněžitém plnění ve výši 0,- Kč). Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání žalovaných proto, že jím napadenými výroky odvolacího soudu bylo - ve vztahu ke stěžovateli - rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím - a to ani hypoteticky - částku 50 000,- Kč, postupoval ústavně konformním způsobem. V tomto směru se nyní projednávaný případ odlišuje od situace řešené v usnesení sp. zn. I. ÚS 3373/13, kde stěžovatel tvrdil překročení procesního limitu 50 000,- Kč. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto namístě odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Nebylo-li přitom dovolání žalovaných odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení, předznamenává tato skutečnost nevyhnutelně způsob hodnocení zbývající části ústavní stížnosti - tedy části směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Odmítl-li totiž Nejvyšší soud objektivně nepřípustné dovolání ústavně konformním způsobem (a opak se stěžovateli nepodařil prokázat), je zřejmé, že se v projednávané věci neuplatní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v rozhodném znění, pročež není možné lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesením okresního a krajského soudu odvíjet od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Je proto zjevné, že ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů první a druhé instance nebyla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě. Pro úplnost se sluší dodat, že na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že odvolací soud v poučení napadeného usnesení připustil přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem pro jeho podání. Za dané situace - kdy bylo prima vista zřejmé, že ústavní stížnosti nelze vyhovět - se Ústavní soud věcně nezabýval otázkou, zda právní zastoupení stěžovatele účastnicí původního řízení (druhou žalovanou) vyhovuje materiálním požadavkům povinného zastoupení stěžovatele advokátem v řízení před Ústavním soudem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu