II. ÚS 3722/25

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Všechny tři ústavní stížnosti směřují proti stejným rozhodnutím trestních soudů (byť z jiných důvodů), ve kterých bylo rozhodnuto o vině a trestu všech tří stěžovatelů, a proto Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 3722/25, III. ÚS 3723/25 a III. ÚS 3811/25 ze dne 28. 1. 2026 řízení o nich spojil ke společnému řízení.

2. Stěžovatelé byli odsouzeni jako členové organizované skupiny působící v Česku, na Slovensku a v Brazílii za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 trestního zákoníku. Stěžovatel 1) naplnil znaky tohoto trestného činu podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), 4 písm. c) trestního zákoníku; stěžovatelé 2) a 3) podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), 4 písm. b), c) trestního zákoníku - rozdíl spočíval v tom, že stěžovatelé 2) a 3) se trestného činu dopouštěli s úmyslem získat pro sebe a pro jiné prospěch velkého rozsahu. Spolu se stěžovateli bylo odsouzeno ještě několik dalších osob, které se na činnosti podílely. Zjednodušeně řečeno, stěžovatelé měli trestnou činnost páchat tak, že nejprve přes lékárnu v České republice (jeden z dalších odsouzených byl její provozovatel) a později v lékárnách v Brazílii nakupovali léky, které se v České republice prodávají pouze na lékařský předpis. Šlo o léky obsahující řadu psychotropních a omamných látek - např. oxazepam, kodein, morfin, zolpidem, bromazepan a další (jednalo se o léčiva prodávaná např. pod obchodním názvem Neurol, Lexaurin, Xanax či Prothazin). Stěžovatelé léky prodávali přes internet a distribuovali je po České a Slovenské republice. V průběhu let se na činnosti podíleli různí další lidé (spoluobžalovaní či samostatně stíhaní na Slovensku). Stěžovatelé však byli hlavní osoby celé trestné činnosti a největší měrou se podíleli na jednotlivých úkonech. Především stěžovatel 2) byl hlavním organizátorem celého systému.

3. Krajský soud uložil stěžovateli 1) nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 6 let; stěžovateli 2) trest odnětí svobody v délce trvání 8 let a peněžitý trest v celkové výši 2 400 000 Kč; stěžovateli 3) trest odnětí svobody v délce trvání 7 let a peněžitý trest v celkové výši 3 000 000 Kč. Všem třem stěžovatelům uložil také tresty propadnutí věcí, které souvisely s touto drogovou trestnou činností (především zbylá léčiva).

4. Stěžovatelé 2) a 3) a také státní zástupce podali proti rozsudku krajského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Ten rozsudkem označeným v záhlaví udělené tresty změnil. Stěžovateli 1) uložil trest odnětí svobody v délce trvání 8 let a 6 měsíců; stěžovateli 2) v délce 11 let a stěžovateli 3) v délce 10 let.

Argumentace stěžovatelů

II.1. Ústavní stížnost stěžovatele 1)

5. Stěžovatel 1) nepopírá, že k jednání, které je mu kladené za vinu došlo, ale nesouhlasí, že jde o trestný čin. Od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a ke skutku se doznal. Nepodal proto ani odvolání proti prvostupňovému rozsudku, nicméně rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu považuje za chybné.

6. Zaprvé, stěžovatelé nespáchali trestný čin, jelikož nebyla naplněná jeho subjektivní stránka. Je třeba přihlížet k tomu, jaké látky stěžovatelé prodávali. Šlo o běžně dostupné léky, které nejsou zakázané, pouze je obchodování s nimi omezené na lékařský předpis. Jejich činnost nelze srovnávat s klasickou drogovou činností, při které pachatelé vyrábí či prodávají zcela zakázané "tvrdé" drogy. Současně šlo o léky, které sice byly na předpis, ale nepodléhaly speciální evidenci, tudíž ani oprávněný distributor by nemohl zajistit, že nebudou pacienti léky zneužívat. Stěžovatelé se tedy maximálně dopouštěli prodeje léků bez patřičného povolení, nikoli trestné činnosti spadající pod skutkovou podstatu § 283 trestního zákoníku. Kriminalizace jejich chování odporuje také právu EU, které právní režim léčiv odlišuje od režimu návykových látek. Ze směrnice č. 2001/83/ES a jejího výkladu v usnesení Soudního dvora C-497/16 vyplývá, že léčivé přípravky nemohou být považované za prekurzory pro výrobu návykových látek. I rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 461/2017 navazující na usnesení Soudního dvora potvrzuje, že na léčivo obsahující prekurzory je třeba nahlížet jako na léčivý přípravek, do té doby, dokud je používané k terapeutickým účelům.

7. Zadruhé, pokud by se jednalo o trestný čin, nesouhlasí stěžovatel 1) s uloženou výší trestu. Trestní sazba v § 283 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestní zákoníku byla 10-18 let, vzhledem k nezávažnosti trestné činnosti stěžovatele, plnému doznání, projevení lítosti, plné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení i předchozí bezúhonnosti stěžovatele mu ale měl být uložený trest pod dolní hranicí za využití § 58 trestního zákoníku. Souhlasil s 6letým trestem, který mu uložil krajský soud, 8,5letý trest od vrchního soudu ale považuje za nepřiměřený. V obdobných případech by soudy měly postupovat stejně, poukazuje proto na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 417/2017, ve kterém Nejvyšší soud potvrdil za stejnou trestnou činnost trest v délce 4 let, tedy v polovině dolní hranice trestní sazby.

8. Zatřetí, nebyla prokázaná existence mezinárodní organizované skupiny. Že bylo do trestné činnosti zapojeno více lidí neznamená, že šlo o organizovanou činnost. Skupina vznikla organicky, protože se všichni pohybovali v okolí stěžovatele 2). Stěžovatel 1) byl jeho partner a kvůli jeho zdravotním problémům se podílel na řadě jeho každodenních aktivit a pomáhal mu v řadě aspektů v běžném životě. Stěžovatel 2) s činností potřeboval pomoct jen proto, že ze zdravotních důvodů ji nemohl obstarat sám, nikoli protože by chtěl stěžovatele 1) do trestné činnosti zapojit.

II.2. Ústavní stížnost stěžovatele 2)

9. Stěžovatel 2) zaprvé obecně nesouhlasí, že bylo jeho jednání vyhodnoceno jako trestný čin, přiznává, že se jednalo o protiprávní činnost, nicméně šlo pouze o online obchodování s léčivy bez příslušného povolení, které nelze srovnat s prodáváním drog ve velkém množství. Poukazuje také na to, že od 1. 1. 2026 je dolní hranice za tento trestný čin snížená z 10 na 8 let.

10. Zadruhé, hlavní námitkou stěžovatele 2) je nesouhlas s uloženou výší trestu - soudy porušily všechny zásady trestání, především zásadu proporcionality, individualizace a legitimního očekávání. Zásadně v tomto ohledu pochybil vrchní soud, který zvýšil trest odnětí svobody a nezohlednil § 58 trestního zákoníku, ačkoliv krajský soud posoudil výši trestu správně a řádně a srozumitelně své úvahy o osobě stěžovatele rozvedl. Stěžovatel dlouhodobě žil v nepříznivých rodinných a zdravotních podmínkách. Nepoznal otce, jeho matka spáchala sebevraždu, má vrozené i získané zdravotní obtíže. Dle znaleckého posudku trpí řadou psychických onemocnění. Všechny tyto individuální okolnosti měl vrchní soud vzít v potaz a při ukládání trestu je zohlednit. Trest v délce 11 let je nepřiměřený. V obdobném případě ve věci sp. zn. 11 Tdo 417/2017 Nejvyšší soud potvrdil správnost názoru nižších soudů, které uložily za spáchání stejného trestného činu trest odnětí svobody v déle 4 roky (tedy v polovině dolní hranice trestní sazby) a aplikovaly § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu. Stěžovatel v souladu s principem legitimního očekávání předpokládá, že budou soudy v obdobných případech rozhodovat stejně.

II.3. Ústavní stížnost stěžovatele 3)

11. Stěžovatel 3) zaprvé tvrdí, že krajský i vrchní soud se dopustily extrémního rozporu mezi právním hodnocením a zjištěným skutkovým stavem. Neprokázaly naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Z rozsudku (pozn. Ústavního soudu: správně má být "z unesení") Soudního dvora ve věci C-497/16 vyplývá, že pokud jsou látky, které jsou jinak prekurzory k výrobě drog, součástí léčivých přípravků, pak je nelze považovat za prekurzory, ale právě za obchodovatelná léčiva. Pokud nebylo prokázané, že stěžovatel léčiva distribuoval za účelem výroby drog, pak není možné jeho jednání trestně postihovat.

12. Zadruhé, soudy také odmítly provést jím navrhovaný důkaz o tom, že stěžovatel 2) za něj sázel na terminálu Sazka a jejich majetek pocházel z výher. Majetkový rozsah trestné činnosti nebyl řádně zjištěný a je nedostatečný.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokáty v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný.

Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech pouze opakují svoji obhajobu, kterou neúspěšně uplatňovali již před obecnými soudy. To se na kvalitě ústavních stížností podepisuje např. i v tom, že používají označení "dovolatel", zjevně převzaté z dovolání.

15. Jak je patrné z výše uvedeného, stěžovatelé vznesli v různých variantách celkem čtyři argumenty, přičemž některé z nich se prolínají. Ústavní soud je dále uspořádal tak, aby si číselným označením odpovídaly, nikoli nutně v takovém pořadí, v jakém je stěžovatelé v ústavních stížnostech uváděli. První argument týkající se trestnosti spáchaného skutku vznesli všichni stěžovatelé. Druhý argument vznáší stěžovatelé 1) a 2) a týká se nesouhlasu s výší uloženého trestu. Třetí argument, který namítl stěžovatel 1), míří na kvalifikaci činu jako spáchaný v mezinárodní organizované skupině. Čtvrtý argument uplatněný stěžovatelem 3) poukazuje na neprovedení důkazu.

16. Zaprvé, Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou uplatněnou všemi stěžovateli, že jejich činnost nenaplnila znaky skutkové podstaty neoprávněného nakládání s omamnými a psychotropními látkami zakotvené v § 238 trestního zákoníku. Definice omamných a psychotropních látek není obsažená v samotném trestním zákoníku, ust. § 289 odst. 1 nicméně uvádí, že (jiný) zákon stanoví, co se za ně považuje. Tímto odkazovaným zákonem je zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, který obsahuje definici návykových látek, tedy i látek omamných a psychotropních v § 2. Zákon o návykových látkách také jasně stanoví, že k zacházení s nimi je nutné povolení (§ 4), že toto povolení vydává Ministerstvo zdravotnictví (§ 8) a že výjimky z nutnosti mít povolení platí jen pro omezené lidské a zvířecí léčebné účely (§ 6). Ust. § 44c zákona o návykových látkách pak obsahuje zmocňovací ustanovení, které stanoví, že konkrétní seznam těchto látek je upravený v nařízení vlády. Aktuálně se jedná o nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. K tomu, že je taková definice stojící mimo trestní zákoník v podzákonném předpisu souladná s ústavními pravidly, se Ústavní soud vyjádřil již opakovaně (usnesení sp. zn. IV. ÚS 613/17 ze dne 19. 9. 2017; sp. zn. I. ÚS 2963/16 ze dne 20. 6. 2017).

17. Jakékoliv jiné zacházení s těmito látkami, než které povoluje zákon o návykových látkách, je neoprávněné, a tedy s to naplnit skutkovou podstatu dotčeného trestného činu. Z hlediska naplnění znaků této skutkové podstaty je tedy nerozhodné, co se s přípravky obsahujícími psychotropní a omamné látky stalo poté, co je stěžovatelé nakoupili a dále prodali či zda je jejich odběratelé užívali uvážlivě. Škodlivé je takové jednání samo o sobě. Krajský soud tuto legislativní techniku důkladně vysvětlil (bod 53 jeho rozsudku) a zabýval se i tím, proč bylo jednání stěžovatelů společensky škodlivé (bod 57 rozsudku). Vrchní soud dále stěžovatelům vysvětlil, že i na těchto lécích může vznikat nežádoucí závislost a jejich nekontrolované užívání je nebezpečné (bod 82 jeho rozsudku). Z tohoto důvodu je neoprávněné zacházení s nimi trestné a Ústavní soud na takovém posouzení neshledává žádné pochybení. Lze poukázat na to, že případ stěžovatelů není v tomto ohledu ojedinělý a trestní postih podle § 283 trestního zákoníku za zacházení "pouze" s léky a nikoli "tvrdými drogami" již v minulosti nepovažoval za protiústavní (usnesení sp. zn. III. ÚS 828/20 ze dne 23. 6. 2020 či sp. zn. I. ÚS 2682/16 ze dne 4. 10. 2016).

18. Přiléhavý není ani odkaz stěžovatelů na usnesení Soudního dvora C-497/16 a na unijní úpravu v oblasti prekurzorů. Předně je třeba uvést, že se odkazované usnesení a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu týkala nakládání s lékem obsahujícím právě prekurzor pro další výrobu drog. O takovou situaci ale v případě stěžovatelů nejde - stěžovatelé totiž neoprávněně nakládali s léky přímo obsahujícími omamné i psychotropní látky (stejná situace i argumentace byly předmětem usnesení sp. zn. III. ÚS 828/20 ze dne 23. 6. 2020, body 13-16). Argument stěžovatelů by ale neobstál ani pokud by se jednalo o léky s prekurzory. Trestní kolegium Nejvyššího soudu totiž v následném sjednocujícím stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2018 ze dne 21. 9. 2022 nevyloučilo, že i nakládání s léčivy obsahujícími prekurzory může za splnění dalších podmínek naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku (viz také usnesení sp. zn. IV. ÚS 1611/23 ze dne 5. 9. 2023, bod 17; či sp. zn. III. ÚS 3011/24 ze dne 26. 11. 2024, bod 9).

19. Zadruhé, obecné soudy dostatečně zdůvodnily, proč stěžovatelům 1) a 2) uložily právě takové tresty. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud dodržuje zdrženlivost v případě přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení a zásadně se necítí být oprávněn do této oblasti zasahovat. Tento svůj přístup Ústavní soud v zásadě potvrzuje i ve své dosavadní judikatuře týkající se (ne)použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2202/17 ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 2113/17 ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 2730/19 ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 811/20 ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 817/21 ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2133/20 ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 149/22 ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 541/22 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. II. ÚS 545/22 ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 661/23 ze dne 28. 3. 2023 a sp. zn. IV. ÚS 1461/22 ze dne 11. 4. 2023, pro odkazy na řadu dalších rozhodnutí viz nález sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. 6. 2023, bod 23). Z dikce ustanovení § 58 trestního zákoníku vyplývá, že jeho aplikace je na úvaze obecných soudů. Jedná se tedy o mimořádný institut mající své místo pouze ve výjimečných situacích, přičemž posouzení této výjimečnosti či závažnosti situace je v zásadě ponecháno na úvaze obecných soudů.

20. Vrchní soud plně respektoval zásadu zákonnosti ukládaného trestu a zároveň přihlédl též k relevantním okolnostem týkajícím se především dotčené trestné činnosti. Ve vztahu ke stěžovateli 1) dokonce ponechal trest pod dolní hranicí trestní sazby, tedy uplatnil § 58 trestního zákoníku, pouze jej zvýšil vzhledem k závažnosti trestné činnosti. Tento postup i náležitě zdůvodnil (bod 89 rozsudku vrchního soudu). Ve vztahu ke stěžovateli 2) taktéž zvážil jeho osobní situaci (např. jeho onemocnění), nicméně vzhledem k jeho stěžejní roli v rámci organizované skupiny, dlouhodobosti činnosti a trestní minulosti nepovažoval za úměrné, aby mu byl uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby (body 83 - 84 rozsudku vrchního soudu). V tomto ohledu Ústavní soud podotýká, že i přes to se trest uložený stěžovateli 2) pohyboval při dolní hranici trestní sazby (11 let trestu odnětí svobody při dolní hranici 10 let). Nelze jej tedy zároveň považovat za nepřiměřeně přísný či dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků. Jelikož je posouzení okolností pro aplikaci mimořádného uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby vždy individuální záležitostí, Ústavní soud neshledává problematické ani to, že trestní soudy vzhledem ke všem výše popsaným skutečnostem uložily nynějším stěžovatelům vyšší trest než v rozhodnutí jiného obžalovaného v jiném případu vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 417/2017.

21. Zatřetí, k námitce stěžovatele 1) o kvalifikačním znaku "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" lze uvést, že krajský soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu důkladně vysvětlil všechny prvky organizované zločinecké skupiny (bod 51 napadeného rozsudku). Na zde uvedených závěrech o tom, že pro naplnění definice "ve spojení s organizovanou skupinou" postačuje volnější forma spolupráce, neshledává Ústavní soud nic neústavního (srov. též např. nález sp. zn. III. ÚS 1481/09 ze dne 10. 12. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 444/24 ze dne 14. 8. 2024, bod 9, či nález sp. zn. I. ÚS 931/25 ze dne 11. 9. 2025, bod 22).

22. Začtvrté, Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele 3) ohledně opomenutého důkazu. Již Nejvyšší soud v tomto ohledu vysvětlil, že nižší soudy neopomenuly žádný důkaz ohledně transakcí mezí ním a stěžovatelem 2), jelikož tento důkazní návrh nikdy v řízení před nimi nevznesl (body 29 - 30 usnesení Nejvyššího soudu). Za opomenutý důkaz se totiž považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 či usnesení sp. zn. I. ÚS 924/24 ze dne 31. 7. 2024).

23. Navíc stěžovatel 3) v této souvislosti v ústavní stížnosti pouze opakuje tvrzení uplatněné v dovolání, že předložené faktury a vyúčtování jsou důležité pro řádné vyčíslení majetkového rozsahu trestné činnosti. Bez ohledu na skutečnost uvedenou v předchozím bodě Ústavní soud neshledává žádné nedostatky či neúplnost v prokazování prospěchu z trestní činnosti, jak jej provedly obecné soudy. Vzaly v potaz, za jaké ceny stěžovatelé léky nakupovaly, za jakou cenu je dál prodávaly a vycházely také z množství léků, které za roky činnosti prodaly, resp. které byly nalezeny v jejich obydlích. Z celkového výnosu odečetly také nutné náklady vynaložené na trestnou činnost (viz bod 38 usnesení Nejvyššího soudu a bod 54 rozsudku krajského soudu). Takový postup z hlediska ústavní roviny plně obstojí.

24. Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel ve výroku uvedené ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2025 č. j. 11 Tdo 737/2025-4111, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2024 č. j. 2 To 94/2024-3727 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2024 č. j. 48 T 4/2023-3541. Všechna rozhodnutí obecných soudů napadli stěžovatelé, kteří byli účastníky trestního řízení.

Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků. S ohledem na shora uvedenou shodu předmětných ústavních stížností Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení podle shora uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2026 č. Org. 01/26 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Martin Smolek, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2026

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu