II. ÚS 3741/14

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, vydaného v řízení o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 3 C 82/2009, vyplynulo, že okresní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2013 č. j. 3 C 82/2009-159 zamítl žalobu Z. Ž., kterou se domáhal po žalovaném stěžovateli zaplacení žalované částky. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jednání žalobce představovalo výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, navíc vzhledem k okolnostem, za kterých byla listina označená jako smlouva o půjčce podepsána, nemohlo jít o platný právní úkon ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. a soud ji považoval za neplatnou i ve smyslu § 39 obč. zák. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 3. 2014 č. j. 18 Co 396/2013-211 rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dle jeho názoru nebyl napadený rozsudek co do skutkových zjištění přezkoumatelný a rovněž z něho nebylo zřejmé, z jakého důvodu považoval nalézací soud smlouvu o půjčce za neplatný právní úkon, resp. úkon, který odporuje dobrým mravům.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením, a to podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolání nebyl uveden žádný z důvodů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možné pokračovat.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh a výsledky dosavadního řízení a nastínil obsah svého dovolání. Uvedl, že považoval usnesení odvolacího soudu za rozhodnutí, které nedostatečně zohlednilo princip dobrých mravů, a proto je napadl dovoláním. V něm podrobně rozebral skutkový děj a vytkl odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodovací praxe vyšších soudů, pokud jde o řešení otázek hmotného práva, zejména mu vytkl upřednostnění formálního znění jednotlivých ustanovení zákona oproti principu dobrých mravů. Stěžovatel předpokládal, že rozsudky Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu k problematice dobrých mravů jako korektivu výkonu práv a povinností jsou dovolacímu soudu známy. Pokud tedy ve svém dovolání uvedl, že důvodem odchýlení se Krajského soudu v Plzni při jeho rozhodování od rozhodovací praxe vyšších soudů, jednalo se dle jeho názoru o přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Nepřipuštění dovolání k meritornímu přezkumu stěžovatel vnímá jako formalistický přístup dovolacího soudu, nerespektující právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Ústavní soud připomíná podmínku přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [viz ustanovení § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, N 6/36 SbNU 53). Na straně druhé Ústavní soud pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. K jejich povaze se ve shora citovaném nálezu vyslovil tak, že "výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo". O takové rozhodnutí však ve stěžovatelově případě zjevně nešlo. Ústavní stížností bylo napadeno usnesení Nejvyššího soudu odmítající pro vady dovolání, které směřovalo proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu; je tedy zřejmé, že nešlo o konečné rozhodnutí ve věci samé, neboť řízení o žalobě vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 82/2009 stále pokračuje. Ústavní soud však až na výjimky (což není stěžovatelův případ) do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance k dalšímu řízení. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se nadto uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti skutečně konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, byť samo o sobě nemá povahu kasačního rozhodnutí, se uplatní i v projednávané věci. Je tomu tak proto, že Ústavní soud nepřezkoumává případná dílčí pochybení soudů, nýbrž je povolán k tomu, aby po pravomocném skončení věci posoudil, zda řízení obstojí jako celek. Řízení ve stěžovatelově věci však přes odmítnutí mimořádného opravného prostředku nadále probíhá a jakékoli hodnocení ze strany Ústavního soudu by tak bylo předčasné. Stěžovatel má stále k dispozici procesní nástroje ochrany svých práv nejen v rámci řízení před soudem prvního stupně, ale zůstává mu zachována možnost čerpat řádné a mimořádné opravné prostředky. Je tedy zřejmé, že za stávající situace lze případnou újmu na právech stěžovatele řešit v rámci soustavy obecných soudů. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Pro výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka