Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 1998, č.j. 3 Cdon 391/96 - 240, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1995, sp. zn. 20 Co 47/95, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 20. 6. 2001 doručen návrh stěžovatelky, ve které popisuje průběh restitučního sporu o nemovitosti na Praze 8, napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a zmiňuje řízení, které probíhalo před Ústavním soudem proti stejným rozhodnutím pod sp. zn. II. ÚS 649/2000.
Ve smyslu § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Z usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 492/98, bylo zjištěno, že ústavní stížnost stěžovatelky proti stejným rozhodnutím jako v nyní posuzované věci byla odmítnuta pro neodstranění vad podání ve stanovené lhůtě. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 649/2000, bylo dále zjištěno, že ústavní stížnost stěžovatelky proti stejným rozhodnutím jako v nyní posuzované věci byla odmítnuta jako pozdě podaná.
Vzhledem k těmto zjištěným skutečnostem byla tedy ústavní stížnost podána zjevně po lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona a Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona návrh odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh podaný po lhůtě stanovené
pro jeho podání zákonem. Z tohoto důvodu také Ústavní soud ani nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad jejího podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 23. 10. 2001
Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu