Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrem Malijovským, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 28 T 20/2014, a proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 10. 2017, č. j. MSP-590/2017-OJD-SPZ/5, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále též jen "ministerstvo") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného hlavou čtvrtou Ústavy a hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména v čl. 1, čl. 3 a čl. 37 Listiny. Dále má stěžovatel za to, že vniknutím cizí osoby do jeho obydlí mělo dojít k porušení jeho práva na ochranu obydlí dle čl. 12 Listiny a práva na život dle čl. 6 Listiny.
2. Shora označeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle ustanovení § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let nepodmíněně. Vrchní soud v Olomouci zamítl stěžovatelem podané odvolání usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. 1 To 59/2015-763. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 3. 2016, č. j. 7 Tdo 1552/2015-41.
3. Stěžovatel se poté svým opakovaným podáním Ministerstvu spravedlnosti domáhal podání stížnosti pro porušení zákona. Na základě podání stěžovatele tak byla věc přezkoumána Nejvyšším státním zastupitelstvím a odborem justičního dohledu Ministerstva spravedlnosti. Stěžovateli bylo následně doručeno rozhodnutí ze dne 23. 10. 2017, napadené nyní projednávanou ústavní stížností, dle kterého ministr spravedlnosti neshledal zákonné důvody k podání předmětné stížnosti a podnět proto odložil.
4. V dané věci Ústavní soud nejprve konstatuje, že ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost podána zjevně opožděně. I pokud by totiž Ústavní soud (vycházeje z obsahu podaného návrhu a nikoliv jen jeho petitu) dovodil, že stěžovatel ve skutečnosti napadá všechna soudní rozhodnutí, jež byla vydána v jeho neprospěch (tzn. zejména shora citované usnesení Nejvyššího soudu), nelze přehlédnout, že usnesení Nejvyššího soudu - coby rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva přiznává - je datováno ke dni 2. 3. 2016, zatímco ústavní stížnost byla podána k Ústavnímu soudu teprve dne 8. 12. 2017, tzn. dávno po marném uplynutí zákonné lhůty dvou měsíců (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Uplatnění podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ministrovi spravedlnosti totiž nelze považovat za procesní prostředek k ochraně práv, který stěžovatel musel vyčerpat před podáním ústavní stížnosti (blíže viz níže) a od něhož teprve by proto bylo možno počítat běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti odsuzujícím soudním rozhodnutím. Tato část ústavní stížnosti, brojící proti odsuzujícím soudním rozhodnutím vydaným v této věci stěžovatele, je proto opožděná a Ústavní soud se jí proto nemohl vůbec věcně zabývat.
5. Ohledně té části ústavní stížnosti, jež brojí (slovy samotného stěžovatele - primárně) proti rozhodnutí ministerstva, tzn. proti "odložení opakovaného podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona", Ústavní soud uvádí, že procesními prostředky ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mohou být z povahy věci jen takové, které se nacházejí v procesní dispozici stěžovatele, což ovšem není případ stížnosti pro porušení zákona dle ustanovení § 266 a násl. trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2295/17 ze dne 14. 11. 2017; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Z charakteristiky podnětu k podání této stížnosti totiž vyplývá, že tento procesní prostředek stěžovateli přímo nepřísluší a rozhodnutí o jeho odložení představuje spíše jen informaci pro subjekt oprávněný k podání stížnosti, že stížnost podána nebude (srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 475/03 ze dne 1. 10. 2003). I po podání podnětu na porušení zákona tak závisí pouze na samotném ministru spravedlnosti, zda takovému podnětu vyhoví a podá k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona; ze žádného právního předpisu totiž na projednání takového podnětu nevyplývá stěžovateli nárok (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/14 ze dne 6. 5. 2014). Jinak řečeno, ministr spravedlnosti při postupu podle ustanovení § 266 trestního řádu nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda vykoná svoje oprávnění, a nepodání stížnosti pro porušení zákona proto ani není způsobilé zasáhnout stěžovatelova základní práva (viz také usnesení III. ÚS 3512/16 ze dne 8. 11. 2016). Tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
7. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro opožděnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu