Odůvodnění
Navrhovatel napadl ústavní stížností nečinnost Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 9. 11. 1992, ve znění podání tomuto soudu doručených (naposledy dne 12. 9. 1997), a skutečnost, že v dosud nepravomocném rozsudku ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 15 Ca 486/92, byla vyznačena doložka právní moci a dále postup Městské části Praha 4 ve věci vyklizení jeho bytu. Svou ústavní stížnost spojil s návrhem na vydání předběžného opatření, které má směřovat proti Městské části Praha 4 a s návrhem, aby bylo účastníkům uloženo nahradit jeho náklady řízení před Ústavním soudem. Navrhovatel byl až na nepřípustnou tzv. substituční doložku zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním soudu a s ohledem na povahu tvrzeného zásahu Ústavní soud nedospěl k závěru, že by stížnost byla podána opožděně. Proto byly přezkoumány další podmínky pro řízení ve věci samé. Ústavní soud si vyžádal vyjádření obou účastníků řízení, přesněji účastníka, kterým byl Obvodní soud pro Prahu 4 a vedlejšího účastníka, kterým byla Městská část Praha 4 z důvodů dále uvedených. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro
II. ÚS 389/97 Prahu 4 ve svém vyjádření z 16. 2. 1998 potvrdila, že rozsudek ze dne 28. 6.1995, sp. zn. 15 Ca 486/92, skutečně nenabyl právní moci a doložka právní moci v něm byla vyznačena omylem, místo doložky plné moci v usnesení o povinnosti navrhovatele zaplatit soudní poplatek z odvolání. O návrhu na vydání předběžného opatření nemohl Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodnout, neboť spis se od 10. 4. 1997 nachází u Nejvyššího soudu ČR s dovoláním navrhovatele proti usnesení o povinnosti navrhovatele zaplatit soudní poplatek z odvolání. K návrhu se jako vedlejší účastník vyjádřila podáním z 26. 2. 1998 Městská část Praha 4 zastoupená pro řízení před Ústavním soudem JUDr. J.B. Ta uvedla, že ve věci návrhu Městské části Praha 4 na vyklizení bytu navrhovatele dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Poznamenala, že z nahlédnutí do spisu, který je nyní u Nejvyššího soudu ČR, by mohl Ústavní soud posoudit, zda navrhovatel nezneužívá svých práv v rozporu s dobrými mravy a brání vlastníkovi domu, tj. Městské části Praha 4, v jeho rekonstrukci. Dále poukázala na uzavřenou dohodu o vyklizení bytu s navrhovatelem, takže podanou stížnost třeba pokládat jen za další účelové jednání navrhovatele. Podle názoru vedlejšího účastníka je podání návrhu ve vztahu k vyznačení plné moci bezpředmětné, neboť se tak stalo omylem a navíc doložka právní moci není rozhodnutím ve smyslu § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Kromě toho se účastník domnívá, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě. Na tomto základě dospěl Ústavní soud k závěru, že nejsou dány podmínky k projednání ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Pokud jde o návrh na vydání předběžného opatření vůči Městské části Praha 4, je nutno uvést, že podle ustanovení § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je předběžné opatření aktem Ústavního soudu, který směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí. V daném případě však Městská část Praha 4 vystupuje jako vlastník, tedy jako právnická osoba soukromého práva spravující svůj majetek, nikoli jako orgán veřejné moci vystupující v nadřazeném postavení vůči navrhovateli. Totéž platí i pro část petitu ústavní stížnosti, kterým se navrhuje uložit Městské části Praha 4 konkrétní příkazy a zákazy. To může učinit pouze Obvodní soud pro Prahu 4, který je orgánem, v jehož kompetenci je řešení takového sporu. Ústavní soud v této fázi řízení není pro rozhodnutí ve věci samé příslušný, neboť věc ještě pro jednání před ním nedozrála. Pokud jde o část petitu ústavní stížnosti směřující proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, konstatuje se, že návrh je nepřípustný, neboť jde o prvoinstanční rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci, jak vyplývá i z dopisu předsedkyně tohoto soudu JUDr. N.Z. ze dne 27. 12. 1995, sp. zn. Spr 265/93, který byl v kopii navrhovatelem předložen, a který byl potvrzen i stanoviskem předsedkyně senátu tohoto soudu i vedlejším účastníkem řízení, takže k němu ústavní soud pro nespornost přihlédl, i když neměl celý spis k dispozici. V dané fázi řízení zákon o ústavním soudu neumožňuje, aby byla věc posouzena z hlediska poslání ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož kompetence je taxativně vypočtena v ustanovení čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR, přičemž v této kompetenci není zasahovat do řešení vlastnických a nájemních vztahů osob soukromého práva. Pokud jde o způsob poskytnutí soudní ochrany ze strany státu, je takový zásah ústavního soudu možný teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon navrhovateli k ochraně jako práva poskytuje. Z předložených podkladů navrhovatelem vyplývá, že nejde o věc, které by podstatně přesahovala jeho osobní zájem a stejně tak nelze za dané situace uplatnit ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o ústavním soudu, neboť Obvodní soud pro Prahu 4 nemůže rozhodnout o 2
II. ÚS 389/97 návrhu stěžovatele za situace, kdy je spis po dobu téměř jednoho roku u jiného soudu než toho, proti kterému návrh směřuje. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v jednotlivých částech z výše uvedených důvodů podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 18211993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou, podle písm. e) téhož ustanovení jako věc, k jejímuž projednání není příslušný a podle písm. f) téhož ustanovení jako návrh, který není přípustný. Protože návrh je odmítnut, je tím rozhodnuto pro výše uvedený nedostatek pasivní legitimace vedlejšího účastníka současně o návrhu na vydání předběžného opatření a o návrhu na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 1998 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu