Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) M.K. a 2) L.B., obě zastoupené JUDr. K.M., proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 6C 230/92, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 15 Co 319/97, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl, neboť podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 28. 1. 1998, se stěžovatelky domáhaly zrušení rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 2. 1997, sp. zn 6C 230/92, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 15 Co 319/97.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 15 Co 319/97, podaly stěžovatelky dovolání. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelek proti výše uvedenému rozsudku rozsudkem ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 22 Cdo 400/98, zamítl.
Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí, které je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), tímto je v daném případě rozsudek Nejvyššího soudu ĆR ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 22 Cdo 400/98, kterým Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl soudce zpravodaj k závěru, že podaný návrh je nepřípustný, neboť žádný z rozsudků, proti nimž ústavní stížnost směřuje, není konečným rozhodnutím v projednávané věci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 22. února 2000