Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele R. J. zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2004 ve věci sp. zn. 8 C 147/1999 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2005 ve věci sp. zn. 18 Co 379/2004, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Obvodní soud přivolil napadeným rozsudkem k výpovědi nájmu bytu a městský soud toto rozhodnutí rubrikovaným rozsudkem potvrdil. Přivolení se opíralo o výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku v rozhodném znění. Stěžovatel nesouhlasí, že by v jeho případě došlo k naplnění hypotézy uvedené v § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že se nalézací, odvolací, ani dovolací soud nezabývaly tvrzením stěžovatele, že jako vrcholový sportovec budující kariéru v zahraničí má vážný důvod, pro který nemůže užívat byt. Rozhodnutí obecných soudů se opírají toliko o tvrzení protistrany, čímž byla porušena základní zásada občanského soudního řízení - zásada rovnosti stran. Obecné soudy měly dle názoru stěžovatele pochybit tím, že z pouhé skutečnosti nabytí švýcarského občanství dovodily nezájem stěžovatele vrátit se zpět do České republiky a trvale zde žít, a dále tím, že na stěžovatele nenahlížely jako na běžného zaměstnance vykonávajícího svoji pracovní činnost v zahraničí, čímž porušily princip rovnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s aplikací a interpretací § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku obecnými soudy v jeho právní věci. Stěžovatel obecným soudům zvláště vytýká, že se vůbec nezabývaly otázkou existence závažných důvodů, kvůli nimž stěžovatel jako nájemník předmětný byt neužívá, respektive užívá pouze občas. Ústavní soud konstatuje, že subsumpce skutkových zjištění pod hypotézu § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku, ve znění do novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb., náleží výhradně obecným soudům a Ústavnímu soudu přísluší pouze přezkoumat, zda právní závěry těchto soudů nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními vzešlými z provedeného dokazování. K takovému závěru nicméně Ústavní soud nedospěl, neboť zjistil, že obecné soudy opřely naplnění hypotézy § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku o dostatečné množství provedených důkazů, jež v rámci skutkových zjištění vyhodnotily způsobem, jenž v jejich rozhodovací činnosti nenese žádné stopy libovůle. Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces. Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že podání stěžovatele postrádá opodstatnění taktéž vně roviny práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se svým podáním k Ústavnímu soudu de facto, spíše než autoritativní deklarace porušení procesních pravidel v jeho právní věci, domáhá výroku, jenž by podpořil extenzivní výklad (ve prospěch nájemce) pojmu "závažné důvody" obsaženého v hypotéze § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku. Otázkou právních vztahů mezi nájemcem a pronajímatelem de lege lata se Ústavní soud v minulosti mnohokrát zaobíral (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05, publikováno ve Sbírce zákonů pod číslem 252/2006 Sb.); otázku výkladu § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku rozebíral Ústavní soud podrobně v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (publikováno ve Sbírce zákonů pod číslem 280/2006 Sb.), na jehož odůvodnění na tomto místě toliko odkazuje. Ústavní soud má za to, že pojem "závažné důvody" v hypotéze § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku je třeba - je-li prokázáno, že daný nájemní vztah neplní zákonem předvídanou sociální funkci - vykládat striktně restriktivně, jelikož ochranu slabší strany (nájemce) není možno dále prohlubovat interpretativním rozšiřováním výjimek z taxativního výčtu zákonných výjimek, za nichž může pronajímatel vypovědět nájemní smlouvu. Takovým postupem by Ústavní soud ještě více posílil quasivlastnický charakter statusu nájemníka na úkor reálných vlastnických práv pronajímatele, čímž by zcela popřel svou ústavně svěřenou roli orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud nad rámec podotýká, že k řadě sporů vyvolaných v souvislosti s uplatněním shora citovaného výpovědního důvodu by pravděpodobně ani nedocházelo při neexistenci regulovaného nájemného. Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv, proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu