II. ÚS 395/14

Odůvodnění

I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v jehož rámci bylo zejména porušeno právo na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka. Dále měla být porušena zásada rovnosti účastníků řízení.

2. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. dubna 2012, č. j. 5 Cmo 40/2012-772, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2011, č. j. 2 Cm 156/1997-724, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 2 Cm 156/1997 (stěžovatel vystupoval v původním řízení jako žalovaný). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že okolnost, kterou stěžovatel uváděl jako hlavní důvod pro obnovu řízení a která vyplynula z odůvodnění rozsudku v trestní věci projednávané souběžně s původním občanskoprávním řízením (konkrétně, že peníze z úvěru, který si stěžovatel vzal a za který se zaručil žalobce - Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a. s. - byly použity v důsledku trestného činu třetích osob na jiný účel, než bylo zamýšleno), nemohla pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí v této věci. Odvolací soud zdůraznil, že trestní řízení vedené proti jiným osobám než stěžovateli nemůže zprostit stěžovatele jakožto dlužníka z úvěrového vztahu jeho povinnosti zaplatit vymáhanou částku včetně příslušenství žalobci (ručiteli), který za stěžovatele (dlužníka) v souladu s ručitelským závazkem plnil.

3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 32 Cdo 3299/2012-797, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), má - jako důvod pro povolení obnovy řízení - na mysli takové skutečnosti nebo důkazy, které jsou (ve srovnání s původním řízením) "nové," tj. v době původního řízení sice objektivně existující, ale z pohledu účastníka tehdy nepoužitelné, aniž by nesl vinu na tom, že o nich nevěděl, popř. že nesplnil povinnosti tvrzení nebo důkazní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003). Mezi takové ovšem stěžovatelem tvrzené skutečnosti o tom, že peníze z úvěru, který byl určen na nákup strojů a zařízení pro pěstování hlívy ústřičné, byly použity na jiný účel (a jím označené důkazy k jejich prokázání včetně rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 9 To 560/2008), nepatří, pokud byly uplatněny a soudem posuzovány již v původním řízení.

II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, která souvisejí s právem na spravedlivý proces. Stěžovatel nejprve rekapituluje okolnosti a obsah rozhodnutí vydaných v řízení původním, jehož obnovy se nyní domáhá. Ve vztahu k stávajícím ústavní stížností napadeným rozhodnutím uvádí, že jeho žaloba na obnovu řízení byla opřena o nové důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že peníze z úvěru byly použity za jiným účelem, a to v důsledku trestného činu třetích osob, a proto nemohla být splněna podmínka ručitele a založeno jeho právo domáhat se úhrady těchto peněz po stěžovateli. Dále namítá, že jednání jak před Vrchním soudem v Olomouci, tak i před Nejvyšším soudem, bylo neveřejné, bez účastníků řízení, čímž došlo k porušení jeho práv v rámci práva na spravedlivý proces.

III. 5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.

6. Ústavní soud z důvodu náležitého posouzení věci nahlédl do spisu vedeného u Krajského soudu v Brně po sp. zn. 2 Cm 156/1997.

7. Stěžovatel v podstatné části ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry obecných soudů, přičemž se snaží předestřít svůj vlastní náhled na věc, a to zejména přiřazením značné relevance rozhodnutím vydaným v trestním řízení vedeném proti osobám, které peníze z úvěru poskytnutého stěžovateli použily na jiný než původně zamýšlený účel. Jedná se ale v podstatě o opakování argumentace, kterou již stěžovatel uplatňoval v rámci řízení o povolení obnovy před obecnými soudy. V této souvislosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Žádná pochybení, která by mohla dosahovat ústavněprávní roviny, však Ústavní soud v dané věci neshledal. Obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, proč na základě stěžovatelem tvrzených skutečností není možné povolit obnovu řízení.

8. Stěžovatel dále namítá porušení práva na veřejné projednání věci, k němuž mělo dojít tím, že ani odvolací soud, ani soud dovolací neprojednaly věc v jeho přítomnosti. Ze spisu, do něhož měl Ústavní soud možnost nahlédnout, se však nikterak nepodává, že by odvolací soud neprojednal věc v přítomnosti stěžovatele. Naopak, vzhledem k tomu, že stěžovatel nesouhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání, nařídil odvolací soud jednání na 19. dubna 2012, jehož se stěžovatel osobně zúčastnil a měl možnost se k věci vyjadřovat (viz č. l. 763 a násl.), což také učinil. Neveřejně proběhlo toliko vyhlášení samotného rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na to, že při vyhlašování rozhodnutí již žádné dokazování, ani přednesy účastníků nebyly prováděny, nemůže se z pohledu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces jednat o vadný postup. Co se týče veřejného projednání věci před Nejvyšším soudem, nemůže Ústavní soud než poukázat na § 243a o. s. ř., v němž je zakotvena zásada, že dovolací soud rozhoduje o dovolání zpravidla bez nařízení jednání. Jednání se nařizuje pouze v případech, když se v dovolacím řízení provádí dokazování. Není-li v dovolacím řízení prováděno dokazování, závisí na úvaze dovolacího soudu, zda je vhodné, aby bylo o dovolání rozhodnuto po jednání či nikoli. Navíc platí, že možnost provádět v dovolacím řízení dokazování je výslovně omezena na prokázání důvodů dovolání; dokazování ve věci samé je nepřípustné.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2014

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu